Je to tak. V NN opravdu začalo sněžit. Dokonce dřív, než jsme málem umrzli v Čuvašii a málem jsme se tak uložili k spánku zimnímu a věčnému!
Zato v Moskvě, která slzám nevěří, nesněžilo. Až slečna Koldová pošle fotografie z města ruských měst, snad i uvidíte, jak jsme strávily poslední dva dny na území Ruské federace.
neděle 8. listopadu 2009
neděle 1. listopadu 2009
Výlet do Čuvašské republiky aneb Jak jsme se už pomalu loučili...
Titul tohoto příspěvku se tváří, jako že se bude jednat o rozlučkový text s mnoha slovy o tom, jak se nám tady líbilo, jak jsme se měli dobře, jak budeme celý život vzpomínat na... To všechno je samozřejmě pravda. A byla by to pravda absolutní, kdybychom v pátek neprobírali spisovatele Pelevina – mistra hry se čtenářem. Loučili jsme se, loučili, ale málem se životem – já minimálně s prsty u nohou a Markétka s kalhotami.
Když jsem ve čtvrtek kupovala lístky na autobus. Byla jsem natolik omráčena hladkostí průběhu koupě, že jsem sebou před nádražím sekla do největšího bahna. Nu... ničego. Lístky máme a jak už víte: „Tank se bahna nebojí.“ Žádné další překážky jsem na našem výletu do Čeboksary, hlavního města Čuvašské autonomní republiky, nečekala.
Čeboksary leží asi 250 km východním směrem od NN. Podle našich propočtů jsme tam autobusem měli dorazit asi tak za 5 hodin. Začínám tady nabývat dojmu, že Ruská federace ani není tak obrovská země. Problémem nejsou vzdálenosti, ale stav komunikací. Populární rychlost 50 tak v zimě často zápasí s neméně oblíbenou třicítkou.
Naše učitelnica Nasťja se v Čuvašii narodila a nabídla zájemcům (celkový počet 7), že nám hl. město ukáže. Kromě toho poznamenala, že se v krajním případě, když bude hrozná zima, můžeme u čaje ohřát u její tetičky. Krajní případ nastal a čaj znamenal domácí boršč. Tak se stalo, že sedm Čechů okoupilo panelákový byteček „báby Valji“ a při pohledu z okna (zasněžené sídliště, zlověstně zamračená obloha) jsem úmyslně prodlužovala „ohřev“ dotazy na aspekty života v Čuvašii.
Dotazy došly a donekonečna se vymlouvat na to, jak „vkusnoje u vas varenije“ (chutnou máte marmeládu) bylo, uznejte sami, trapné. S odvahou RusalekUralek jsme se vydali na sněhovou pouť městem. Hlavou se nám honila vyprávění o tom, jak je Čeboksary čisté město se spoustou zeleně, širokými bulváry, čistým vzduchem, zálivem řeky Volgy plným labutí a kachniček, nad kterým se majestátně tyčí megasocha Matky Čuvašie... Toto všechno jsme viděli (něco jenom z okna trolejbusu), i když jaksi zrychleně a jen tak, jak dovolovala začínající lokální sněhová bouře. Nikdy bych neřekla, že se tak budu těšit do Národního muzea, obzvláště po měsíci návštěv muzeí všech typů včetně muzea M. Gorkého, muzea Puškina, muzea samovaru, muzea perníku, muzea ikon a užitého umění, muzea goroděcké malby, muzea ruských národních kostýmů a muzea Státní banky. (To se samozřejmě netýká Národního muzea v Praze a výstavy Republika!)
Povinný školní odstavec: Co mě v muzeu zaujalo.
V čuvašském Národním muzeu mě nejvíce zaujal skafandr čuvašského kosmonauta Nikolajeva a ještě více kosmické potraviny s datem spotřeby 27.10.1977. Sovětské makarouny v tubách od zubní pasty s nápisem: „kofe s molokom“, „šči“, „boršč“ a „kurica“ mi připomněly školní poučky zásadního typu. (Když jste ve vesmíru, děti, nesmíte jíst tatranky, drobečky by se totiž dostaly v kajutě do všech škvírek a mohlo by to poškodit raketu!) A také si mi líbilo, že v muzeu bylo teplo a těšila jsem do autobusu, protože na cestě do Čeboksary jsem měla sedadlo nad topením a „kalhotková teplota“ ve vozidle mi málem přivodila úžeh.
Jaké však bylo naše překvapení, když nás na autobusovém nádraží čekala zmenšenina sovětské kosmické lodi z roku 1977 – stejně hranatá, stejného data výroby a vydávající stejné zvuky? Nemilé! Co zvenku... to ještě šlo! Ale když jsme vstoupili dovnitř... chtěli jsme radši hned rychle vystoupit. Hermeticky uzavřený skafandr se jevil jako jediná možnost přežití ve zdraví. Jiné cesty nazpět však nebylo a sněhová bouře neustávala. A bylo hůř. Rozjeli jsme se. Chvíli jsme se tímto třasobusem hrůzy bavili – to jsme ale ještě byli omámeni čokoládkou a jinými cestovními pochutinami. Ani chlad jsme ponejprve nevnímali. Po neurčitém časovém úseku jízdy, kterou jsem já osobně vyplňovala třením a masírováním svých dolních končetin, jsme vyburcovali Zbyňka, aby u řidiče zalobboval na téma zapnutí topení. Šofér však našeho vyslance odbyl s tím, že motor je pořád ještě studený. A nebylo se čemu divit! Za 3,5 hodiny jsme ujeli závratných 80 km. Postupně jsme ztrácely naději. Káťa poslouchala dokola svůj výběr písniček v mobilu, já jsem se snažila najít útěchu u maminky a Markétka autoritativně rozdávala rady, jak si chránit životně důležitá centra – hlavu, hrudní koš a břišní dutinu – v teple. Co dělali ostatní, nevím.
Před očima mi probíhaly nedávné události. Například zážitek z rybího trhu (viz foto). Celý den v Čeboksary jsme s Markét řešily otázku, jestli si máme jednu z uzených potvor zakoupit. Jako tolerantní Středoevropanky jsme nechtěly v autobuse „s rybou smrdět“ dalším cestujícím a kazit jim tak dojem z „jízdy“. Ohledy jsme ale brát vůbec nemusely. Markét si totiž na cestě za teplem přesedla na sedačku, které bylo nějakým záhadným způsobem rybinou velmi nasáklé, a když po čtyřech hodinách spustili topení, rybí „vůně“ se rozlinula po autobuse.
Když jsme po celkem šesti hodinách jízdy dorazali zpátky do NN. Markétka se s námi (na dálku) něžně rozloučila slovy: „Dobrou noc, já si jdu naložit zadek do umyvadla!“

Ať žije mýdlo s jelenem!
Takže dobrou noc, laskaví čtenáři. A příště už asi opravdu Sbohem!
Teatrální středy – tentokrát v pátek (napsala Markéta Koldová)
V posledním týdnu si pro nás Stanislav Alexandrovič připravil extrémně bohatý program...v podstatě máme velké štěstí, že jsme za vlast nepadli hlady, jelikož ani nebylo, kdy si jít nakoupit.
V pondělí jsme byli nuceni na slavnostní večeři k příležitosti vzniku Československa zazpívat sborově nesmrtelný song „Na hradě Okoří“ (nechápu, že nás ještě nevyhostili z území Ruské federace) a spořádat typicky český německý wurst s bramborovou kaší a koprem. V úterý nás ve škole čekala volná diskuze na téma „Krize rodiny“...myslím, že chudák Ksjuša v hlubokou krizi propadla po vyslechnutí našich „západních západočeských“ názorů. Středa si pro nás nachystala exkurzi do Gorodce – kouzelného městečka asi 50km od Nižního, takže cesta trvala pouhé dvě hodiny. Tamní blonďatá „exkurzovod“ nedbala našich červených zmrzlých nosů a zahlcovala nás konce nebrajícími informacemi. Nejméně stokrát nás upozornila na „okouzlující borovice“, „překrásný chrám“(trvalo nám pár minut, než jsme ho našli, někdo si ho nevšiml vůbec), „moderní obrovské jezero evropského formátu“ (kačák u babičky) a samozřejmě památník Lenina. Když jsme se pomalu přestávali hýbat a začínali soucítit s Kokosy na sněhu, objevila se záchrana v podobě muzea samovarů. Následovala návštěva místního „kafé“ a pohoštění čajem a typickým goroděckým perníkem. Takto vyškoleni jsme se odebrali do muzea perníků (!!!Pardubice mají konkurenci!!!) a jako bombónek na závěr výletu – továrna na matrjošky:-).... tak teď budete všichni napnutý jako kšandy, jestli jsme vám taky něco přivezli...
Ve čtvrtek jsem se rozhodla pro menší vzpouru a vynechala exkurzi do státní banky (do smrti si to budu vyčítat – trvala jen 30min).
Tak a konečně, stejně jako přišla bída na kozáky, přišla i na nás a to konkrétně v pátek...
Na ranní hodinu byla očekávána inspekce z MU...dostali jsme všichni pochvalu za práci v hodině, a to i přes fakt, že nikdo z nás nepochopil, že hlavní hrdinkou probírané povídky byla kočka, nikoliv žena. Okamžitě po obědě (už týden jíme rýži) a bez jakékoliv přestávky – abychom se před divadlem nestihli upravit a lépe zapadli – jsme byli pozváni na střední školu „šiček“(mami, myslela jsem na Tebe). Náladu nám ale Stanislav Alexandrovič zkazil hned na zastávce autobusu, když se v době dopravní špičky rozhodl, že musíme jet všichni najednou. Dopadlo to tak, že násilím vecpal do autobusu pouze Zbyňka a Kamilu, ostatní se zuby nehty ubránili. Bohužel, ani jeden ze zmíněných nevěděli kam jedou, kde vystoupit, čím jedou, myslím, že ani nevěděli, co se stalo. Do následujícího autobusu jsme k nelibosti našeho „lídra“ nastoupili sami, „Zbykněv“ i Kamča se našli, nicméně cesta byla více než příšerná (viz foto). Šikovní studenti si pro nás připravili mini módní přehlídku, ukázku krojů Nižegorodské oblasti, čaj, pirožky a otázky tipu: „Už jste někdy viděli sníh?“

... Nastal čas odjezdu... Náš „Děd Moróz“ nám několikrát zopakoval, že do centra jede pouze autobus 43 a jak se dostanem do loutkového divadla. My, věčné rebelky (Terka, Káťa a moje maličkost), jsme se rozhodly nezmrznout a obětovat 14 rublů (8,50kč) a sedly na první maršrůtku, která jela kolem... Stanislav Alexandrovič málem skončil na JIP s diagnózou infarkt.
A divadlo? Na lístku stálo: „Božská komedie“ - představení pro dospělé. Sáhodlouze jsme diskutovali, jak asi bude vypadat Danteho dílo v loutkovém provedení...Člověk se v Rusku všemu diví, a tak jsem ani nepřikládala větší pozornost stále se množícím dětem. Dnes vynechám nudné pasáže o vzhledu a chování publika, za poznámku stojí pouze slečna, která si zapomněla doma sukni. Ptáte se, jaké bylo představení???... dle mého názoru to bylo zatím to nejlepší, co jsme z divadelního umění viděli...dokonce jsme se několikrát (asi 2x) od srdce zasmáli...Že by byl Dante takový vtipálek???...Ne, opět chyba lávky...V ČR je veledílo, kterého jsme byli svědky, známo pod názvem „Stvoření světa“.....A tak jsme shlédli „Božskou komedii“ alias „Stvoření světa“ - představení pro dospělé, jinými slovy představení pro děti.
Dnes je na programu „Višňový sad“... A. P. Čechova po páteční zkušenosti neočekávám.
V pondělí jsme byli nuceni na slavnostní večeři k příležitosti vzniku Československa zazpívat sborově nesmrtelný song „Na hradě Okoří“ (nechápu, že nás ještě nevyhostili z území Ruské federace) a spořádat typicky český německý wurst s bramborovou kaší a koprem. V úterý nás ve škole čekala volná diskuze na téma „Krize rodiny“...myslím, že chudák Ksjuša v hlubokou krizi propadla po vyslechnutí našich „západních západočeských“ názorů. Středa si pro nás nachystala exkurzi do Gorodce – kouzelného městečka asi 50km od Nižního, takže cesta trvala pouhé dvě hodiny. Tamní blonďatá „exkurzovod“ nedbala našich červených zmrzlých nosů a zahlcovala nás konce nebrajícími informacemi. Nejméně stokrát nás upozornila na „okouzlující borovice“, „překrásný chrám“(trvalo nám pár minut, než jsme ho našli, někdo si ho nevšiml vůbec), „moderní obrovské jezero evropského formátu“ (kačák u babičky) a samozřejmě památník Lenina. Když jsme se pomalu přestávali hýbat a začínali soucítit s Kokosy na sněhu, objevila se záchrana v podobě muzea samovarů. Následovala návštěva místního „kafé“ a pohoštění čajem a typickým goroděckým perníkem. Takto vyškoleni jsme se odebrali do muzea perníků (!!!Pardubice mají konkurenci!!!) a jako bombónek na závěr výletu – továrna na matrjošky:-).... tak teď budete všichni napnutý jako kšandy, jestli jsme vám taky něco přivezli...
Ve čtvrtek jsem se rozhodla pro menší vzpouru a vynechala exkurzi do státní banky (do smrti si to budu vyčítat – trvala jen 30min).
Tak a konečně, stejně jako přišla bída na kozáky, přišla i na nás a to konkrétně v pátek...
Na ranní hodinu byla očekávána inspekce z MU...dostali jsme všichni pochvalu za práci v hodině, a to i přes fakt, že nikdo z nás nepochopil, že hlavní hrdinkou probírané povídky byla kočka, nikoliv žena. Okamžitě po obědě (už týden jíme rýži) a bez jakékoliv přestávky – abychom se před divadlem nestihli upravit a lépe zapadli – jsme byli pozváni na střední školu „šiček“(mami, myslela jsem na Tebe). Náladu nám ale Stanislav Alexandrovič zkazil hned na zastávce autobusu, když se v době dopravní špičky rozhodl, že musíme jet všichni najednou. Dopadlo to tak, že násilím vecpal do autobusu pouze Zbyňka a Kamilu, ostatní se zuby nehty ubránili. Bohužel, ani jeden ze zmíněných nevěděli kam jedou, kde vystoupit, čím jedou, myslím, že ani nevěděli, co se stalo. Do následujícího autobusu jsme k nelibosti našeho „lídra“ nastoupili sami, „Zbykněv“ i Kamča se našli, nicméně cesta byla více než příšerná (viz foto). Šikovní studenti si pro nás připravili mini módní přehlídku, ukázku krojů Nižegorodské oblasti, čaj, pirožky a otázky tipu: „Už jste někdy viděli sníh?“
... Nastal čas odjezdu... Náš „Děd Moróz“ nám několikrát zopakoval, že do centra jede pouze autobus 43 a jak se dostanem do loutkového divadla. My, věčné rebelky (Terka, Káťa a moje maličkost), jsme se rozhodly nezmrznout a obětovat 14 rublů (8,50kč) a sedly na první maršrůtku, která jela kolem... Stanislav Alexandrovič málem skončil na JIP s diagnózou infarkt.
A divadlo? Na lístku stálo: „Božská komedie“ - představení pro dospělé. Sáhodlouze jsme diskutovali, jak asi bude vypadat Danteho dílo v loutkovém provedení...Člověk se v Rusku všemu diví, a tak jsem ani nepřikládala větší pozornost stále se množícím dětem. Dnes vynechám nudné pasáže o vzhledu a chování publika, za poznámku stojí pouze slečna, která si zapomněla doma sukni. Ptáte se, jaké bylo představení???... dle mého názoru to bylo zatím to nejlepší, co jsme z divadelního umění viděli...dokonce jsme se několikrát (asi 2x) od srdce zasmáli...Že by byl Dante takový vtipálek???...Ne, opět chyba lávky...V ČR je veledílo, kterého jsme byli svědky, známo pod názvem „Stvoření světa“.....A tak jsme shlédli „Božskou komedii“ alias „Stvoření světa“ - představení pro dospělé, jinými slovy představení pro děti.
Dnes je na programu „Višňový sad“... A. P. Čechova po páteční zkušenosti neočekávám.
KK: rychlý přehled událostí tohoto týdne (KK – tentokrát zkratka pro zpravodajský tandem Koldová-Kubíčková)
K příležitosti vzniku samostaného Československa se k slavnostní večeři podával německý wurst s bramborovou kaší a koprem.
Slečny redaktorky se zúčastnily soutěže „Přiřaď datum“, bohužel ani jedna netušila, kdy se slaví Den ruské vlajky (Zbyněk taky nevěděl). (Teď už víme – v srpnu).
Skupina českých studentů byla donucena před světly reflektorů zazpívat nesmrtelný hit „Na hradě Okoří“. (V nejbližších okamžicích očekáváme vyhoštění z území Ruské federace.)
Středeční zájezd do starobylé vesnice Goroděc předčil naše očekávání. Stanislav Alexandrovič zařadil do programu i posezení u čaje! Původní úmysly přivézt vám pravý goroděcký perník, který se k čaji podával, se vzaly za svém po třetím ujišťování průvodkyně, že „teď už se ale opravdu jdeme ohřát...“
Od čtvrtka sníh a mráz.
Tento týden dvě příložitosti otevřít Markétčinu divadelní rubriku: Dantova „Božestvennaja komedija“, která vůbec nebyla Dantova a dnes večer Čechovův Višňový sad – doufám, že ten Čechovův bude.
Sníh a mráz.
Sobotní výlet do Čuvašie a sníh a mráz.
A „Borec na konec“: Přepraly jsme ruskou pračku. (A sníh a mráz.)
Oslava 28. října v Nižním Novgorodě

Goroděckij prjanik

Goroděckaja rospis. (Matrjoški)

Sníh a mráz a Volga.
Slečny redaktorky se zúčastnily soutěže „Přiřaď datum“, bohužel ani jedna netušila, kdy se slaví Den ruské vlajky (Zbyněk taky nevěděl). (Teď už víme – v srpnu).
Skupina českých studentů byla donucena před světly reflektorů zazpívat nesmrtelný hit „Na hradě Okoří“. (V nejbližších okamžicích očekáváme vyhoštění z území Ruské federace.)
Středeční zájezd do starobylé vesnice Goroděc předčil naše očekávání. Stanislav Alexandrovič zařadil do programu i posezení u čaje! Původní úmysly přivézt vám pravý goroděcký perník, který se k čaji podával, se vzaly za svém po třetím ujišťování průvodkyně, že „teď už se ale opravdu jdeme ohřát...“
Od čtvrtka sníh a mráz.
Tento týden dvě příložitosti otevřít Markétčinu divadelní rubriku: Dantova „Božestvennaja komedija“, která vůbec nebyla Dantova a dnes večer Čechovův Višňový sad – doufám, že ten Čechovův bude.
Sníh a mráz.
Sobotní výlet do Čuvašie a sníh a mráz.
A „Borec na konec“: Přepraly jsme ruskou pračku. (A sníh a mráz.)

Goroděckij prjanik

Goroděckaja rospis. (Matrjoški)
Sníh a mráz a Volga.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)