Titul tohoto příspěvku se tváří, jako že se bude jednat o rozlučkový text s mnoha slovy o tom, jak se nám tady líbilo, jak jsme se měli dobře, jak budeme celý život vzpomínat na... To všechno je samozřejmě pravda. A byla by to pravda absolutní, kdybychom v pátek neprobírali spisovatele Pelevina – mistra hry se čtenářem. Loučili jsme se, loučili, ale málem se životem – já minimálně s prsty u nohou a Markétka s kalhotami.
Když jsem ve čtvrtek kupovala lístky na autobus. Byla jsem natolik omráčena hladkostí průběhu koupě, že jsem sebou před nádražím sekla do největšího bahna. Nu... ničego. Lístky máme a jak už víte: „Tank se bahna nebojí.“ Žádné další překážky jsem na našem výletu do Čeboksary, hlavního města Čuvašské autonomní republiky, nečekala.
Čeboksary leží asi 250 km východním směrem od NN. Podle našich propočtů jsme tam autobusem měli dorazit asi tak za 5 hodin. Začínám tady nabývat dojmu, že Ruská federace ani není tak obrovská země. Problémem nejsou vzdálenosti, ale stav komunikací. Populární rychlost 50 tak v zimě často zápasí s neméně oblíbenou třicítkou.
Naše učitelnica Nasťja se v Čuvašii narodila a nabídla zájemcům (celkový počet 7), že nám hl. město ukáže. Kromě toho poznamenala, že se v krajním případě, když bude hrozná zima, můžeme u čaje ohřát u její tetičky. Krajní případ nastal a čaj znamenal domácí boršč. Tak se stalo, že sedm Čechů okoupilo panelákový byteček „báby Valji“ a při pohledu z okna (zasněžené sídliště, zlověstně zamračená obloha) jsem úmyslně prodlužovala „ohřev“ dotazy na aspekty života v Čuvašii.
Dotazy došly a donekonečna se vymlouvat na to, jak „vkusnoje u vas varenije“ (chutnou máte marmeládu) bylo, uznejte sami, trapné. S odvahou RusalekUralek jsme se vydali na sněhovou pouť městem. Hlavou se nám honila vyprávění o tom, jak je Čeboksary čisté město se spoustou zeleně, širokými bulváry, čistým vzduchem, zálivem řeky Volgy plným labutí a kachniček, nad kterým se majestátně tyčí megasocha Matky Čuvašie... Toto všechno jsme viděli (něco jenom z okna trolejbusu), i když jaksi zrychleně a jen tak, jak dovolovala začínající lokální sněhová bouře. Nikdy bych neřekla, že se tak budu těšit do Národního muzea, obzvláště po měsíci návštěv muzeí všech typů včetně muzea M. Gorkého, muzea Puškina, muzea samovaru, muzea perníku, muzea ikon a užitého umění, muzea goroděcké malby, muzea ruských národních kostýmů a muzea Státní banky. (To se samozřejmě netýká Národního muzea v Praze a výstavy Republika!)
Povinný školní odstavec: Co mě v muzeu zaujalo.
V čuvašském Národním muzeu mě nejvíce zaujal skafandr čuvašského kosmonauta Nikolajeva a ještě více kosmické potraviny s datem spotřeby 27.10.1977. Sovětské makarouny v tubách od zubní pasty s nápisem: „kofe s molokom“, „šči“, „boršč“ a „kurica“ mi připomněly školní poučky zásadního typu. (Když jste ve vesmíru, děti, nesmíte jíst tatranky, drobečky by se totiž dostaly v kajutě do všech škvírek a mohlo by to poškodit raketu!) A také si mi líbilo, že v muzeu bylo teplo a těšila jsem do autobusu, protože na cestě do Čeboksary jsem měla sedadlo nad topením a „kalhotková teplota“ ve vozidle mi málem přivodila úžeh.
Jaké však bylo naše překvapení, když nás na autobusovém nádraží čekala zmenšenina sovětské kosmické lodi z roku 1977 – stejně hranatá, stejného data výroby a vydávající stejné zvuky? Nemilé! Co zvenku... to ještě šlo! Ale když jsme vstoupili dovnitř... chtěli jsme radši hned rychle vystoupit. Hermeticky uzavřený skafandr se jevil jako jediná možnost přežití ve zdraví. Jiné cesty nazpět však nebylo a sněhová bouře neustávala. A bylo hůř. Rozjeli jsme se. Chvíli jsme se tímto třasobusem hrůzy bavili – to jsme ale ještě byli omámeni čokoládkou a jinými cestovními pochutinami. Ani chlad jsme ponejprve nevnímali. Po neurčitém časovém úseku jízdy, kterou jsem já osobně vyplňovala třením a masírováním svých dolních končetin, jsme vyburcovali Zbyňka, aby u řidiče zalobboval na téma zapnutí topení. Šofér však našeho vyslance odbyl s tím, že motor je pořád ještě studený. A nebylo se čemu divit! Za 3,5 hodiny jsme ujeli závratných 80 km. Postupně jsme ztrácely naději. Káťa poslouchala dokola svůj výběr písniček v mobilu, já jsem se snažila najít útěchu u maminky a Markétka autoritativně rozdávala rady, jak si chránit životně důležitá centra – hlavu, hrudní koš a břišní dutinu – v teple. Co dělali ostatní, nevím.
Před očima mi probíhaly nedávné události. Například zážitek z rybího trhu (viz foto). Celý den v Čeboksary jsme s Markét řešily otázku, jestli si máme jednu z uzených potvor zakoupit. Jako tolerantní Středoevropanky jsme nechtěly v autobuse „s rybou smrdět“ dalším cestujícím a kazit jim tak dojem z „jízdy“. Ohledy jsme ale brát vůbec nemusely. Markét si totiž na cestě za teplem přesedla na sedačku, které bylo nějakým záhadným způsobem rybinou velmi nasáklé, a když po čtyřech hodinách spustili topení, rybí „vůně“ se rozlinula po autobuse.
Když jsme po celkem šesti hodinách jízdy dorazali zpátky do NN. Markétka se s námi (na dálku) něžně rozloučila slovy: „Dobrou noc, já si jdu naložit zadek do umyvadla!“
Ať žije mýdlo s jelenem!
Takže dobrou noc, laskaví čtenáři. A příště už asi opravdu Sbohem!
Žádné komentáře:
Okomentovat