V pondělí jsme byli nuceni na slavnostní večeři k příležitosti vzniku Československa zazpívat sborově nesmrtelný song „Na hradě Okoří“ (nechápu, že nás ještě nevyhostili z území Ruské federace) a spořádat typicky český německý wurst s bramborovou kaší a koprem. V úterý nás ve škole čekala volná diskuze na téma „Krize rodiny“...myslím, že chudák Ksjuša v hlubokou krizi propadla po vyslechnutí našich „západních západočeských“ názorů. Středa si pro nás nachystala exkurzi do Gorodce – kouzelného městečka asi 50km od Nižního, takže cesta trvala pouhé dvě hodiny. Tamní blonďatá „exkurzovod“ nedbala našich červených zmrzlých nosů a zahlcovala nás konce nebrajícími informacemi. Nejméně stokrát nás upozornila na „okouzlující borovice“, „překrásný chrám“(trvalo nám pár minut, než jsme ho našli, někdo si ho nevšiml vůbec), „moderní obrovské jezero evropského formátu“ (kačák u babičky) a samozřejmě památník Lenina. Když jsme se pomalu přestávali hýbat a začínali soucítit s Kokosy na sněhu, objevila se záchrana v podobě muzea samovarů. Následovala návštěva místního „kafé“ a pohoštění čajem a typickým goroděckým perníkem. Takto vyškoleni jsme se odebrali do muzea perníků (!!!Pardubice mají konkurenci!!!) a jako bombónek na závěr výletu – továrna na matrjošky:-).... tak teď budete všichni napnutý jako kšandy, jestli jsme vám taky něco přivezli...
Ve čtvrtek jsem se rozhodla pro menší vzpouru a vynechala exkurzi do státní banky (do smrti si to budu vyčítat – trvala jen 30min).
Tak a konečně, stejně jako přišla bída na kozáky, přišla i na nás a to konkrétně v pátek...
Na ranní hodinu byla očekávána inspekce z MU...dostali jsme všichni pochvalu za práci v hodině, a to i přes fakt, že nikdo z nás nepochopil, že hlavní hrdinkou probírané povídky byla kočka, nikoliv žena. Okamžitě po obědě (už týden jíme rýži) a bez jakékoliv přestávky – abychom se před divadlem nestihli upravit a lépe zapadli – jsme byli pozváni na střední školu „šiček“(mami, myslela jsem na Tebe). Náladu nám ale Stanislav Alexandrovič zkazil hned na zastávce autobusu, když se v době dopravní špičky rozhodl, že musíme jet všichni najednou. Dopadlo to tak, že násilím vecpal do autobusu pouze Zbyňka a Kamilu, ostatní se zuby nehty ubránili. Bohužel, ani jeden ze zmíněných nevěděli kam jedou, kde vystoupit, čím jedou, myslím, že ani nevěděli, co se stalo. Do následujícího autobusu jsme k nelibosti našeho „lídra“ nastoupili sami, „Zbykněv“ i Kamča se našli, nicméně cesta byla více než příšerná (viz foto). Šikovní studenti si pro nás připravili mini módní přehlídku, ukázku krojů Nižegorodské oblasti, čaj, pirožky a otázky tipu: „Už jste někdy viděli sníh?“
... Nastal čas odjezdu... Náš „Děd Moróz“ nám několikrát zopakoval, že do centra jede pouze autobus 43 a jak se dostanem do loutkového divadla. My, věčné rebelky (Terka, Káťa a moje maličkost), jsme se rozhodly nezmrznout a obětovat 14 rublů (8,50kč) a sedly na první maršrůtku, která jela kolem... Stanislav Alexandrovič málem skončil na JIP s diagnózou infarkt.
A divadlo? Na lístku stálo: „Božská komedie“ - představení pro dospělé. Sáhodlouze jsme diskutovali, jak asi bude vypadat Danteho dílo v loutkovém provedení...Člověk se v Rusku všemu diví, a tak jsem ani nepřikládala větší pozornost stále se množícím dětem. Dnes vynechám nudné pasáže o vzhledu a chování publika, za poznámku stojí pouze slečna, která si zapomněla doma sukni. Ptáte se, jaké bylo představení???... dle mého názoru to bylo zatím to nejlepší, co jsme z divadelního umění viděli...dokonce jsme se několikrát (asi 2x) od srdce zasmáli...Že by byl Dante takový vtipálek???...Ne, opět chyba lávky...V ČR je veledílo, kterého jsme byli svědky, známo pod názvem „Stvoření světa“.....A tak jsme shlédli „Božskou komedii“ alias „Stvoření světa“ - představení pro dospělé, jinými slovy představení pro děti.
Dnes je na programu „Višňový sad“... A. P. Čechova po páteční zkušenosti neočekávám.
Žádné komentáře:
Okomentovat