Boldinský podzim aneb Puškin Forever

Mám několik skvělých zpráv a několik ALE. Za prvé, bez registrace cizinec ruskou simku nekoupí, ALE ruská duše je vynalézavá a opět se potvrzuje okřídlená fráze, že: „Přísnost ruských zákonů se změkčuje nezávazností jejich dodržování.“ Takže simku mám. (číslo na vyžádání:)) Za druhé, internet na VIP koleji je, ALE musí se o něj žádat oficiální cestou (a to je možná ta chyba!) Za třetí, jízdenky na vlak do Moskvy pro 10 lidí máme, ALE byl to záhul...


Za čtvrté... BOLDINO... to byla ALE krása!

Zlí jazykové tvrdí, že v Rusku je všechno daleko. Mají pravdu! Výlet do Boldina, které je od NN vzdáleno asi 250 km, vypadal asi takto: 4 hodiny cesty na jih do puškinské usedlosti, 3 hodiny exkurze po místech Puškinovy tvorby a pobytu, 4 hodiny na sever zpět do NN.

Za zvuků ruské popmúzyky jsme ráno vyrazili luxusním autobusem (všudypřítomné záclonky-koberečky nechyběly, záchod ano) po široširé matičce Rusi. Za okny ubíhaly zlatavé březové lesy, béžová step, žluté rákosí, občas nějaká vesnička – dřevěnice s modrými okenicemi, plotečky, hřbitůvky... když pominu neoficiální skládky, památníky Leninu, průmyslové budovy typu Chlebozavod, louže, bahno a jiný bordel... vesničky, jak vystřižené z Puškinovy pohádky O rybářovi a rybce.



Když Stanislav Alexandrovič zavelel, že si na nádraží v jedné z vesniček uděláme přestávku na záchod, protože „už to není vůbec daleko“ – všechny jsme vyskočily z busu a jaly se hledat kýžené toalety. (Zbyňka vynechávám, protože nevím, co v tu dobu dělal. Asi fotil.) Výsledkem našeho úporného hledání byly hýždě popálené od kopřiv a poškrábané od toho žlutého rákosí, co za oknem vypadalo tak poeticky. Záchody jsou v Rusku prostě nedostatkové zboží. (Ale fotit vám je nebudu, protože by to zase vedlo k vlně vtípků typu: Posíláme ti nové prkénko poštou... ha ha ha!)

Puškin navštívil domovinu jeho předků poprvé v r. 1830, aby ujednotil své jmění a mohl se ženit. Celý podzim byl v Boldině v podstatě internován. V celé Nižegorodské oblasti vypukla epidemie cholery a cesty na Moskvu byly uzavřeny. Tříměsíční nucená izolace přinesla své plody... a básník plodil a plodil... až vyplodil 60 děl, mj. poslední hlavy slavného románu ve verších Evžen Oněgin, soubor Malé tragédie, lyrické básně, výše jmenovanou pohádku o Rybářovi a rybce, a také O zlatém kohoutovi.



Naše milá průvodkyně, která velikého ruského básníka nápadně připomínala, nám z děl hojně a s prožitkem citovala. A málem to vypadalo, že nás i do svého přednesu zapojí. Když pronesla: „teď si s vámi přečteme, co Puškin psal v dopise svému...“, s hrůzou jsme s Markétou zjistily, že tato písemná památka se nalézá v naší bezprostřední blízkosti a hrozí, že ji jedna z nás bude muset opravdu přečíst a to nahlas! A to by byl průšvih. Celou prohlídku jsme totiž museli silně potlačovat naše ega, abychom ani nepípli a tvářili se silně rusky, protože v Boldině mají dvojí ceny pro Rusy a pro cizince. Naštěstí k louskání Puškinova rukopisu s plzeňským nebo chebským akcentem nedošlo... ale polil nás pot! Ale to asi všechny, protože v boldinské usedlosti topili jak na Sibiři.

Po fotosérii Stážisté a Puškinův most jsme se vydali zpátky do NN. Zlatožluté skvrny za oknem zase ubíhaly... ubíhaly... ubíhaly... a popmúzyka nás probudila až u kolejí na prospektu Gagarina (Gagárin, já Vas ljubíla oj lalalaj), kde jsme všichni družně a v rytmu museli zaskandovat třikrát SPA-SÍ-BO našemu řidiči – zřejmě za to, že po celý den pečlivě dodržoval rychlost 50 km/h.