Literární okénko

O našich divadelních zážitcích informuje Slečna Koldová. Jak mi od středečního večera hlásí, tvrdě pracuje na dalším příspěvku z představení Granátový náramek, myslím, že se máte na co těšit... Abych jí nelezla do zelí, rozhodla jsem se na tomto skromném blogu otevřít literární okénko. Přivedlo mě k tomu jedno setkání s člověkem, některé z nás prostě očaroval! A vlastně si teď uvědomuji, že naše poslední zážitky jsou ve znaku literatury.

O Leonidu Jurjeviču Bolšuchinovi jsme slýchali od samého příjezdu do NN. Jeho nadšení pro současnou ruskou literaturu je pověstné a, jak jsme byli okamžitě upozorněni, nakažlivé! Kroutila jsem nad tím lhostejně hlavou – pohádku „O úúúžasně talentovaném učiteli“ už mám za sebou, ale osudná profese „pedagog“ mě dostala i tentokrát! (Mami, neboj, všechno při starém. Vdávat se nebudu. A domů si přivezu akorát ...5kg knih.)

Leonidu Jurjeviči se nás podařilo na první přednášce pro ruskou moderní literaturu nadchnout tak, jak to nezvládly tři roky studia rusistiky na univerzitě. Hned na začátku nám navrhl, abychom si pro pochopení ruské duše přečetli dvě knihy z druhé poloviny 20.století, a my s Markét jsme málem zatleskaly.

Abych uvedla do děje čtenáře, kteří už jsou dávno z českého vzdělávacího systému venku, potlesk není normální reakce studentů na zadanou literaturu... Čtení povinné četby většinou studenti nechávají až na nejposlednější moment před zkouškou, popřípadě se k němu neuchylují vůbec a za nutné zlo považují i přečtení pár slov o autorovi na obálce knihy... My jsme vykoupili krám. Tímto se omlouvám všem, kteří si v NN v říjnu 2009 chtěli zakoupit publikaci V. Jerofejeva „Moskva-Petuški“ (Vydavatelství Zacharov, Moskva, 2007, 192 str., 60 rublů.)

Periodizace ruské literatury 20. století pro mě nikdy nebyla tak vzrušující jako v podání Leonida Jurjeviče. Učitel jmenuje autory, zasazuje je do kontextu, vypráví o jejich osudech, sem tam si hodí nějakou tu báseň z paměti a MY NESPÍME! V našich programech na příští týden máme zvýrazněné přednášky Bolšuchina (někdo tužkou, někdo růžově), a když Leonida Jurjeviče náááhodou potkáme před fakultou, horečnatě ho zdravíme a přitom na něj máváme černou knížečkou za 60 rublů!

Rozjařeni mocným dojmem z recitace Jevtušenkovy básně Nefertiti v podání Leonida Jurjeviče, donutili jsme Nasťu připravit pro nás workshop procítěného čtení ruské poezie. Nejprve jsme si z cédéčka poslechli, jak své básně četli sami autoři – Jesenin, Majakovskij a Achmatova – a ulevilo se nám, neboť jsme došli k závěru, že takhle „trapně“ to může přečíst každý, kdo je seznámen se základy pozice ruského přízvuku. Po mém zbrklém nelibozvučném (ale emotivním) přeslabikování Jesenina a Markétčině srdceryvném výkonu při deklamaci Majakovského, řekla jenom Nasťa: „Nu ladno, bohužel musíme končit, abychom stihli studentskou akademii ke Dni fakulty.“ Odšourali jsme se tedy do slavnostního sálu.

Během dvouhodinové oslavy velkého výročí vzniku Filfakulty v NN jsme se naučili skloňovat slovní spojení „moj ljubímyj fakultět“. Dále jsme zjistili, že Rusové trpí chorobnou láskou ke kolektivnímu potlesku a ze všeho nejradši předvádějí své pěvecké a taneční dovednosti. (Ale o tom snad už více slečna Koldová.) A co se při tom málem nestalo! Přes plácání ve čtyřtaktovém rytmu jsme si skoro nevšimli, že se náš literární miláček objevil na pódiu, aby vyhlásil vítěze soutěže pro mladé básníky.

Mám pocit, že prof. Bolšuchin si nemohl nevšimnout, jak česká skupinka divoce jásala v kotli pod jevištěm. S citem šprtky mně vlastním, jsem nebyla daleko rozhořčených protestů... „Proč nám jako o soutěži taky neřekli?!“ Holky mě nakonec uklidnily tím, že si o víkendu napíšeme vlastní báseň a obřadně, s hlubokým prožitkem ji na památku věnujeme Českému centru. Za celou naši redakci mohu slavnostně slíbit, že toto dílo (pokud opravdu vznikne) nezůstane čtenářům RusalekNaVolze utajeno! Hurá!