Růženka útočí! (napsala Markéta Koldová)

Středa 14.10. byla v NN ve znamení kultury, přesněji divadla. Jak jsme pochopili ze stále se opakujících dotazů vyučujících a ruských studentů, Ruská federace žije v představě, že v České republice něco jako balet neexistuje. Ve snaze nám tento zázrak přiblížit, naplánoval nám „Standa“ dopolení exkurzi do operního teátru. Mimo dílen, kde jsme se stali svědky přípravy kostýmů, masek apod., patřila naše pozornost pololysému cholerickému, divoce gestikulujícímu režisérovi, který se snažil ze svých sveřenců na zkoušce vytáhnout to nejlepší.
Po spoustě vyčerpávajích informací se většina z nás odebrala nacpat si pupky pirožkami rozmanitých chutí i tvarů a druhá menší část se odpravila hledat kouzelného dědečka, který nám zařídí internet...nejásejte předčasně... my jsme taky jásali, ale neříká se nadarmo „neříkej hop...“ Nebudeme vás napínat, na internet chodíme do počítačové studovny, neboť na koleji internet sice máme, bohužel tu není signál...:-)

Před divadlem nás čekaly ještě dva bloky výuky, naučili jsme se několik užitečných hovorových výrazů a potom, abychom nedělali večer ostudu, jsme si probrali všechna dějství večerního představení. Mimo to jsme byli upozorněni, že bychom neměli šustit papírky, vypnout si telefony, srkat a společně si zopakovali, k čemu slouží v divadlech zvonečky, kolikrát zvoní a kdy už bychom měli sedět na místech. Člověk by si dokonce myslel, že ho nemůže nic překvapit, to by ale nesměl být v Rusku...

Na programu byl již zmíněný balet – P. I. Čajkovskij: Šípková Růženka. Od naší pohádky se ruská baletní verze v podstatě lišila pouze přítomností Kocoura v botách a Popelky. Divadlo mě popravdě příliš nenadchlo, kulisy na můj vkus příliš barevné (na druhou stranu, co v téhle zemi barevné není?) a během dvou hodin se herci odhodlali k neuvěřitelným 5 skokům a jinak volně probublávali z jedné strany scény na druhou. Zážitků jsem si nicméně z divadla odnesla nemálo.
Kde začít??? Možná u mladíka v teplákách adidas...nejeden člověk mě varoval, že si s oblékáním do divadla nemám dělat moc hlavu. Ale chápete mé rozhořčení, když já trpím v malých botičkách mé spolužačky a tady malčik si to přihasí rovnou z tělocvičny. Následovalo veselé usazování, jelikož na našich lístcích nebezpečně vypadajících jako propustka na toaletu nebyla označená ani řada ani číslo sedadla. Nu což, na balkóně je místo...tak a začínáme. To, že balet začal, pravděpodobně zaznamenala pouze skupinka deseti českých studentů plus dva jejich doprovody. Zbytek sálu šuměl, srkal, běhal, vstával a telefonoval. Jakmile si návštěvnící uvědomili, že se nenachází na párty nýbrž v divadle, odhodlaně aplaudovali nehledě na to, že do konce skladby zbývalo ještě pěkných pár minutek.
Přestávka mezi druhým a třetím dějstvím připomínala střední školu a tamní boje o prvenství u automatů na pití a pochutiny. Druhou polovinu baletu nám okořenila skupinka prcků dívčího pohlaví bez dozoru, která se, na rozdíl od nás, perfektně bavila... kupodivu jsme následně žádné chipsy ve vlasech nenašly.
Tak a máme tady závěr večera...Nikdy bych nečekala, že odevzdání bundy do šatny by mohlo znamenat životní chybu. Znovuzískání našich svršku připomínalo nelítostný boj na život a na smrt. Rusky se urputně rvou vpřed, nevidí, neslyší, tlačí, strkaj... my se držíme na nohou silou vůle, jelikož pád znamená jistou smrt pod vysokými úzkými podpatky. Cestování MHD se oproti tomuto zážitku stává příjemným sportem:-)
Máme přesně týden se s tímto zážitkem vyrovnat, ve středu nám divadlo opět otevře své dveře dokořán...už teď se moc těšíme:-)