Govorit, Novgorod!... První dojmy aneb Dobrodružství se nekoná... (zatím)

„Tak to je luxus...“, prolétlo mi hlavou ve středu večer, když se s námi na moskevském letišti Šeremetěvo setkal Stanislav Alexandrovič Rylov, docent Filologické fakulty Nižněgorodské univerzity (NNGU), který se o nás bude celý měsíc starat. Na rozdíl od mé předchozí cesty na Ural (viz rusalkyuralky.blogspot.com) bylo pro uskutečnění nižněgorodské stáže pro studenty FF MUNI všechno DOPŘEDU připraveno!

Až jsem si říkala, že „teda žádný dobrodružství to nebude..“ Až na drobné individuální vyjednání víza v Karlových Varech, a to bez testu na AIDS, jsem měla všechny dokumenty (včetně letenky s ČSA!) zajištěny od pana dr. Gazdy (kterého tady s radostí očekáváme na konci října!) Žádný smíšený let, ani čtyřhodinové zpoždění se nekonalo... a ze Šeremetěva jsme odfrčeli pronajatým minibusem směr NN. Vozidlo typu Naša Russia jsme brzo překřtily na Kočkobus, k velké nelibosti pana Zbyňka Michálka, který se stáže účastní jako jediný muž. (proto ta „-li“, viz shoda přísudku s podmětem)

Očekávala jsem všechno – dokonce i šváby, ale takové koleje, na kterých jsme byli ubytováni, teda fakt ne! Slovo „luxus“ na tomto místě musím sice velice nestylisticky, zato velmi vhodně obsahově použít! V pokojíku pro tři osoby (soudě podle počtu postelí – tentokrát ne číňanských!) máme moderní skříně, moderní svítidla se správným počtem lamp, úplně čistou- žvýkačkami nepolepenou podlahu, televizi a ledničku! Každý den nám v pokoji vytírají podlahu a vynášejí koš! Na Uralské státní univerzitě evidentně „pokoje pro hosty“ (tak se naše patricijská ubytovna jmenuje) osídlili hosty vyššího VIP stupně než jsme v únoru 2009 byly my s Evičkou Bártovou.

Hned po příjezdu v 5,00 jsme od Stanislava Alexandroviče dostali na každý pokoj čaj a sušenky, abychom ráno nehladovali a přesné instrukce na další den! Omámená touto organizací jsem téměř nemohla usnout a ještě ráno jsem nevěřila, že jsem opravdu na území Ruské federace. Dokud jsem nedošla do společných místností – sprcha, záchody... (abych ujistila svou rodinu: tentokrát na záchodě prkénko chybí úplně, takže no stress).

Ve čtvrtek jsme všichni neohroženě vyrazili do stolóvki – do jídelny (i když byste po tréninku z loňského semestru už mohli rusky něco umět). Vrabci poletující vesele mezi stoly mě samozřejmě nemohli vyvézt z míry. Kasírše ale musela jít hlava kolem, když jsme si všichni družně na tácy nakládali pelmeně. Někteří z nás v Rusku ještě nikdy nebyli a domluva typu: „Chci tohle!“ s ukázání prstem v daném směru je pro rusisty trapná.

Po obědě na nás čekali Anton, Máša a Olja – studenti rusistiky a bohemistiky NNGU a Kočkobus – velikosti mini. Mocný dojem z exkurze po městě nad Okou a Volgou nezkazilo ani sychravé, vlhké, mlhavé a vůbec hnusné počasí. Vytáhly jsme čepice (tentokrát „-ly“, protože Zbyněk se rozhodl vyzkoušet ruský zdravotnický systém a naší péči o jeho duševní zdraví taktéž odmítá...) a naši průvodci nás dovedli na univerzitu, kde se mezitím shromáždilo asi padesát studentů a profesorů, aby nás uvítali a slavnostně otevřeli program stáže.

Došlo i na zpívání obou hymen – k naší radosti zpívali ruští studenti českou hymnu jak na drátku, o to hlubší bylo naše obavy z toho, co bude, až začnou hrát hymnu ruskou. Ani jeden z nás totiž nemá šajna, jaký text se v tomto historickém období dosazuje a „Sajuz nerušímyj...“ by nám asi neprošel. Nakonec jsme jenom tiše stáli, a tím jsme vyjadřovali, jak těžce se nás ta vzletná slova dotýkají.

Faux pas, kterého jsme se dopustili, však bylo vzápětí přehlušeno hudební produkcí ruských bohemistů. Připravili si pro nás „českou národní píseň Tancuj, tancuj, vykrúcaj“ - Slováci jsou přeci naši bratia... a to dokonce i třetí sloku. Nevím, jestli tu třetí někde v paměti vyškrábnete vy, ale já jsem ji dříve neznala. Teď jsem si však jistá, že ji jen tak nezapomenu. Slova o cigánečce v zeleném župánku, která ho vzala po zadečku vidlama, v českých školkách zřejmě vypouštějí (suchaři)... na ruských filologických fakultách rozhodně ne!

V Českém centru, které působí př naší fakultě NNGU, bylo pro nás připraveno pohoštění a Stanislav Alexandrovič nám za proslovečky na téma: „Co jsem zač“ slavnostně předal lítačky na autobus. Takto vybaveni jsme se došourali na kolej, kulturně a společensky unaveni a v 8 večer moskevského času (ano, 18.00 středoevropského!) jsme vytuhli s programem na další týden pod hlavou.