Jak se vdát v Rusku - fotky dodám!

Ve středu jsme po cestě do Boldina zjistili, že neslavíme jen první výlet mimo NN, ale také církevní prázdnik. Ruský pravoslavný kalendář si připomínal legendu o spasení země ruské před Saracény. Panenka Maria prý nad Matičkou Rusí rozložila svůj šátek, a tak ji zachránila. V životě ruské vesnice Pokrov znamenal začátek námluv. Nás se tento svatý den dotkl až v neděli, kdy jsme se vydali do skanzenu na konci města na „narodnoje guljanije“ – s s církevním svátkem související veselicí ve stylu staré ruské vesnice. Velmi světsky jsme tak zakončili, co jsme v sobotu církevně započali v Suzdali a ve Vladimiru. Někteří z nás byli i fingovaně oddáni. Konkrétně já. Ale laskavý čtenář se ještě nechá chvíli napínat a vydrží až do konce...

Lidová veselice byla uspořádána v Muzeu pod otevřeným nebem. A to byl málem kámen úrazu. S Markétčikem dokonce odvolaly běhání (kterým zhruba obden obveselujeme studenty pospíchající na ranní přednášky – zvláště ruské fífočky na podpatcích nás mají ve velké oblibě)! Nebe vypadalo až tak strašně, že jsme se málem ani neodvážili vyjít z tepla kolejí, kdyby nás aktivky nedráždilo přísloví: „Tank se bahna nebojí!“ (Asi jediná fráze, kterou jsme slyšely z téměř němého sobotního válečného filmu.)

S čepicemi na hlavě a v ruce s deštníky (já mám obzvláště pěknou... oranžovou slavnou darovanou – děkuju!) jsme vyrazily („ly“, protože Zbyněk nevlídné projevy počasí i nadále ignoruje a šel bez čepice). Počasí se umoudřilo, a to tak že sice nepršelo, ale začalo mrznout. Při vstupu do areálu skanzenu jsem se nenápadně ptala našich průvodkyň Máši a Nasti, jestli můžeme při prohlídce mluvit (zkušenost z předchozího výletu za Puškinem). To jsem však ještě nevěděla, že tentokrát je povoleno i mluvit i zpívat (jedno co, hlavně že to zní jako indiánská píseň s ruským přízvukem), dokonce i tancovat šátkové tance, houpat se na houpačce (jak komu, viď Markét?), téměř se vdát a raději z dálky přihlížet oblíbeným pěstním bitkám – kuláčje boji (Karatista Zbyněk říkal, že má nutkání se přidat, a tak nám bylo divné, že se schovává za foťák).

Naše asimilace začala hned u první atrakce – houpačce na extra dlouhém laně. S vidinou nových profilových fotek jsme se na s Markétčikem vrhly. Bohužel jsme narazily na konkurenční partičku dětiček – co ty pohledávaly zrovna u houpačky, nevím... Já jsem ještě stihla rychlé houpy houpy a kuk do foťáku, ale Markét útoku milých ruských parchantíků neušla... Autoři populární modré učebnice Ruština pro samouky by měli zvážit zařazení oddílu Jak se straší děti. (typy na rozšíření slovní zásoby: „Chytnu tě za flígr a poletíš, ty smrade!“ nebo „Ještě jednou mi na tu houpačku vlezeš a já ti takovou střihnu!“)

Pro zvýšení sebevědomí jsem se rozhodla zúčastnit se nějaké disciplíny v kategorii 15+. Výběr padl na tanec s šátkem. Organizátorka v kroji velmi dlouho a pečlivě vysvětlovala, jak, kdy, kdo a kam půjde, kde se ukloní, komu podá šátek a jak se u toho má bohulibě tvářit. Zapamatovala jsem si akorát to poslední a s výrazem vyděšeného zajíce jsem vyrazila dřív, příliš rychle a na druhou stranu. Nicméně, tento druh kolektivní zábavy se mi tak zalíbil, že jsem se hrnula i do dalšího kola soutěže – svatebního křepčení kolem inscenace nefalšované vesnické svatby. To spočívalo v tom, že jsme se chytili za ruce, utvořili velký kruh, pohybovali se směrem za pravou rukou a za zvuků písně Ejá ejá lááláála...něco něco... bělaJA! si jeden dobrovolník (s růžovým kočárkem přivázaným na baťohu) vybíral nevěstu.

Zbyněk, který ještě za tři roky spolužákování nepochopil, co ve mně je, se mi posmíval... Smích ho vzápětí přešel, když hledáček jeho fotoaparátu zaměřil, že uvnitř kruhu jsem se ocitla já. Mě teda pocit vítězství a la Pravá Blondýnka (ve čtvrtek ji dávali na TNT – ruské verzi Novy) brzy přešel taky... Rychle jsem pochopila, že jsem sice ve finále, ale že můj mužíček vůbec neví, jak bude soutěž pokračovat. Asi padesát rozjásaných ženšin v šátcích okolo nás však po trapné chvilce svorně pořvávaly něco jako: „sjem raz poceluj!“ – sedm polibků... Mladík se snažil protestovat chabou frázičkou: „Ale já mám támhle manželku...“ Zbytečně.

Po sedmerém vzdušném poboskání nám jásající dav dovolil ztratit se v něm a Zbyněk prohlásil, že „to bylo stejně jenom kvůli té tvé čepici!“ Já si myslím, že dnešní odpovědí na tradiční ruskou otázku: „Kdo za to může?“ je tentokrát: „Počasí, parchantíci na houpačce a pět ran do čepice!“

V pondělí jsme pózovali ve výukovém filmu o výuce ruštiny pro studenty v Bangladéši. Téma hodiny byla Svatba. Jelena Robertovna byla z našich praktických znalostí v lehkém šoku. Studenti z Bangladéše asi nabydou dojmu, že Češi jsou svatební maniaci. A to ani nedošlo na vyprávění nedělních historek o šátcích, čepicích a ruských dětech na houpačce... Naše redakce složená výhradně z filologů však začíná uvažovat o překladu blogu do bangladéšštiny. Přece nebohé bangladéšské studenty nemůžeme ochudit o popis ruské reality.