Na druhou sobotu našeho pobytu připadla exkurze do Suzdali a Vladimíru. Ne, že bychom se netěšili, avšak odjezd v 6.30 ráno (v ČR 4.30) nás trošičku znepokojoval. „Proč odjíždíme z Náměstí Lenina a ne od kolejí?“, divili jsme se sborově. Sobotní pochmurné ráno nám podalo jasnou odpověď. Exkurze totiž nebyla jen pro studenty, jak se mnozí z nás domnívali, nýbrž se jednalo o zájezd zájezdovým autobusem s pravými Účastníky zájezdu. Jen řidič Karel byl pouze jeden a o podšálcích nepadlo ani slovo. Paní delegátka, menší blondýnka s tlustými brýlemi, nás zahlcovala informacemi od již zmíněných krutých ranních hodin po celou dobu jízdy (poznámka redakce: cesta trvala cca 4 hodiny).
Suzdal stejně jako Vladimír tvoří spolu s dalšími několika městy tzv. Zolotoe kolco Ruska“, oblast s největší koncentrací historických a kulturních památek a lidových řemesel.
Do Suzdali jsme dorazili krátce před jedenáctou hodinou a do parády si nás vzal místní průvodce, jehož jméno jsme všichni úspěšně zapomněli, stejně výřečný jako exkurzovod z Nižního. Prohlídka historické části města odstartovala na prostranství kláštera ze 14. století. Zdejší chrám a především klášterní zvonice si okamžitě získaly naše sympatie, především díky překrásné zvonkohře, která nás, v podstatě, v historické Suzdali přivítala. Ještě než jsme se mohli bezhlavě vrhnout na několik palátek s ručně dělanými suvenýry, bylo nutné předstírat zainteresovanost v muzeu ikon, dekorativních a církevních předmětů. Po té, co si ruská část výpravy a Zbyněk všechny tyto nepochybně cenné poklady vyfotografovala, zaútočili jsme na již zmíněné suvenýry. Každý z nás si našel to svoje – v první řadě místní proslulá medovucha (medovina), ručně dělané hřebínky, klíčenky, bačkůrky pro budoucí synovce, ponožky pro matičky, bylinkové kouzelné měšóčky a tolik očekávané pohledy. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že pohledy jsou z druhé strany popsány a není ani kam napsat adresu:-) Nechyběla ani bábuška s domácími pirohy, která po českém náletu vydělala na týden dopředu. Nehledě na nepřející počasí a deštivě vyhlížející mraky jsme vesele napochodovali k autobusu, abychom se přesunuli k Suzdalskému kremlu. Odjezd byl naplánován na 13.20. Tři lidi chybí. Nevadí, cpeme se pirožky, prohlížíme pohledy, obdivujeme nakoupené dárky. 13.30. Nic. Delegátka se začíná vrtět a znovu počítá...v 13.35 odhodlaně odchází zpět ke klášteru hledat hříšníky. Když se ve 13.45 z neúspešné mise vrátila rozhodla se odjet bez nich:-) Povedenou rodinku jsme potkali před stánkem s matrjoškami, do autobusu se vhrnuli bez pozdravu a omluvy, za to s narvanými igelitkami.
Kreml, nestarší část města, jsme tudíž museli proběhnout, stánky se suvenýry ignorovat, abychom stihli podrobnější prohlídku nejkrásnějšího chrámu „Princezny Večernice“(pozn. red. Pracovní název – viz. foto). Po prohlídce bohatého interiéru jsme se vydali podél říčky Kamenky, která se kroutí kolem historické části města, zpět k autobusu.
Odbyla třetí hodina a lampa ještě svitila. Musela svítit, jelikož nebe se zatmnělo a nenápadně začínalo pršet čím dál tím víc. A Celý Vladimír před námi. Po překrásné, panelákami nedotčené Suzdali se nám do šedivého města moc nechtělo. Ve Vladimíru nás čekaly Zlatá vrata, která jsme obdivovali z hlavní silnice nedaleko rušné křižovatky. Když jsme se užuž chystali zpět do suchého teplého autobusu, exkurzovod Ivan, nečekán, nezván nás zavlekl do muzea KŘIŠŤÁLU!!! Naší českou skupinu (z toho 2 západočešky)!...ještě, že tam byly měké lavičky.
Na Uspenký chrám nám tak zbylo opravdu pár minut, rychlokurz nám ještě zkátila potřeba toalety a už nás naháněli do autobusu.
Cestu zpět se nám řidič Karel pokusil zpříjemnit drastickým válečným filmem, ke kterému naštěstí nešel zvuk. Nezbylo nám než sledovat vedle nás sedící povedenou opožděnou rodinku, která si od nás čechů získala famílii DEMENTěvovi:-) Celý den jsem přemýšlela, proč s sebou mají tolik tašek? No to víte, pirožky, chleba, salám, sýr, párky, konfetky, vejce, pytlíček se solí, samovar a kupodivu rajčata zaberou spoustu místa. A tak jsme s Terezčikem pozorovali takovou ruskou večeři a byly jsme našim maminkám vděčné za tak pomlouvané české cestovní řízky.
A zazvonil zvonec a pohádky je konec. Exkurzi by nejvíce ocenila doktorka Juřičková, jelikož slovo móšči(ostatky mrtvých) se skloňovalo celý den. My bychom naopak uvítali spíše progulku po městě a muzea vynechali. No, alespoň máme zas o důvod navíc se sem vrátit.
Žádné komentáře:
Okomentovat