V minulém díle jste viděli: Šípkovou Růženku, Kocoura v botách, málčika v teplákovce, vražedkyně v podpadkách.
Následující díl čtyřdílného seriálu nás zavede do překrásné budovy Dramteatru na hlavním bulváru Nižního. Na programu je ztvárnění povídky A. I. Kuprina „Granátový náramek“.
Povídka o nenaplněné, smutné, neopětované lásce mladičkého Želtkova ke krásné kněžně Věře Nikolajevně byla rozdělena do dvou dějství. V první části hry kněžna dostává od neznámeho ctitele romantické dopisy. Zápletka nastává v okamžiku, kdy jí s dopisem posílá neznámý i granátový náramek a kněžna se svěří svému muži. V druhém dějství se Želtkov (neznámý ctitel) s mužem Věry Nikolajveny setkává a prosí o dovolení napsat kněžně poslední dopis. Právě tento dopis, v němž se Želtkov loučí s Věrou Nikolajevnou, opěvuje její krásu a přiznává se k bezmezné lásce, měl být velkým vyvrcholením celého představení.
Po předchozí zkušenosti tentokrát obouvám kecky a abych nevypadala úplně jako buran, soukám se do sněhově bílých džín a černého trička s dlouhým rukávem. Světe (Česká republiko) div se – i přes sportovní boty s žluto-červeno-zelenými tkaničkami jsem stále jedna z nejlépe oblečených návštěvníků předastavení. Jako přes kopírák se přede mnou znovu zjevuje mladík v teplákové soupravě, následuje ho, pro mladé rusky jistě přitažlivý, chobot v přiléhavém tričku Dolce&Gabana s odstátýma ušima. Na popis extravagantních rób zdejších slečen, dam, tětušek a bábušek moje slovní zásoba nestačí a v prostorách tohoto divadla se bohužel fotit nesmí. Nicméně nabývám dojmu, že kromě toho, že v ruských domácnostech chybí záchodové prkénko, chybí také zrcadlo. Slečny mých zoufalých, o pomoc volajících pohledů nedbají, přepudrují si svůj již několikrát přepudrovaný nos a kriticky zrentgenují můj nenamalovaný obličej.
První zvoneček mě probral z tranzu, je na čase najít si svá místa – ano, tentokrát máme na lístku předepsaná místa k sezení. Česká republika okupuje území balkónu, dokonce několik míst v první řadě. Když pominu fakt, že tento luxus je obyčejně dopřáván osobám maximální velikosti do 150cm (kolena mám po dvou hodinách placatá), místa neměla chybu – perfektní výhled a bylo by i slyšet, kdyby jeden z herců nešeptal, druhý nehuhlal a třetí nemluvil řečí hobitů.
Po přibližně 60 minutách, kdy naše zraky nepřetržitě ozařovaly reflektory neutichajích mobilních telefonů, naše sluchové orgány byly vystaveny pubertálním výjevům místních středoškoláků, které nejvíce pobavilo, když chudák kněžna málem zakopla na schodech, se nebe zatmnělo a opona zatáhla. Záporné body získané díky našim naprosto nespolečensky nenamalovaným obličejům jsme se rozhodly s Káťou a Terkou smazat v průběhu přestávky. Konkrétně – jako pravé dámy si dáme v bufetu dvoječku bílého vína. Ha, chyba lávky...naše naprosto nespolečensky nenamalované obličeje srkaly víno z plastových kelímků na panáky. Tento společenský zážitek mě natolik ohromil, že jsem se musela odebrat na toaletu o 4 patra níž, která, jak jsem k mé nelibosti, nikoliv překvapení zjistila, sloužila zároveň jako kuřácká místnost.
Plni očekávání jsme se vrátily na naše trpasličí místa. Bohužel, z kýženého dopisu se ve hře neodcitovala ani polovina.
K smůle ruských křehotinek, poučena z minulé bitvy u šaten, jsem se zhluboka nadechla, zpevnila má široká ramena, obrněla se ostrými lokty a neohroženě vyrazila do davu. Bundu jsem, narozdíl od několika soudružek, získala v rekordním čase a bez újmy na zdraví.
…...Tento článek jsem začala psát neprodleně po návratu ze středečního představení. Nyní jsem ráda, že jsem v sobě své pocity nechala uležet, jelikož původní článek, kdybych vynechala sprosté nadávky na nevychované rusy, by vypadal asi takto:
„ Píp v divadle píp behěm představení píp píp neustále píp...“
K tomu, abych přehodnotila mé závěry mi pomohl následující den...čtvrtek 22.10 se zrodil pouze pro Filologickou fakultu NN státní univerzity. Takové narozeniny filfáka si zaslouží řádnou oslavu, a tak po chodbách poletovaly nafukovací balónky různých barev a množství nadšených studentů oblečených ve stylu Rebelů...bohužel jsme u některých ihned neodhadly, jedná-li se o převlek, což nás stálo menší trapas. Oficiální část narozenin trvala okolo dvou hodin a my se celou dobu smáli, až se za břicho popadali (někdy jsme se za něj popadali tajně, jelikož to bylo nevhodné). Jak nejlépe přiblížit takovou oslavu fakulty??? Na mysl mi téměř ve vetřině přichází zcéna ze Svěrákovy Obecné školy – kouzelník v tělocvičně.
Program moderují dva studenti, nicméně na scéně se nejčastěji objevuje neustále se chechtající děkanka (myslím, že úsměv od ucha k uchu jí zůstane na dosmrti), která se jen shodou náhod vyhnula pádu přes zákeřné šňůry od mikrofonu. V programu se postupně vystřídali studenti všech ročníků se svými recitačními, pěveckými, tanečními, hereckými dovednostmi. Abychom ale tak významnému jubileu dodali řádné vážnosti, dostavuje se na pódium učitelský sbor. Velmi mile nás překvapilo, když „pančelka“ vypadající jako právě rozkvetlá jarní louka (fialovo – žlutý hábit, všude kytky a motýli jako doplňky) a její partnerka, představitelka hnutí Emo (myslím, že kometovat vzhled je zde ztráta času) sršeli ruským ostrovtipem. Vrcholem odpoledne bylo vystoupení bývalých studentů fakulty, svého času působících v „Estrádnom teatre“. Kde se vzali, tu se vzali, v první řadě se jako jeden muž začala zvedat skupinka požilých mužčin. Trochu mě znepokojilo, když si začali sundavat saka a rozvazovat kravaty – jak dopadl v Saturninovi dědeček, když se učil Jiu-jitsu všichni víme. Nicméně „pervokursníci“vyběhli na parket, nažhavili kytary, vycenili zlaté zuby a hodili do placu několik ruských šlágrů.
Tak jsem ani ne za 24 hodin začala rusy opět obdivovat za jejich neuvěřitelnou chuť k životu, neostýchavost s jakou se staví před publikum. A poznámka na závěr (slečna redakční mi položila nůž na krk) – rusové neustále aplaudují – v sedě, ve stoje, synchronně, rozdílně, do rytmu i mimo, během vystoupení, před ním i po něm...a když náhodou netleskají, všudypřítomní moderátoři je na to upozorní.
Tak tedy: „Uvažaemyje druzjá, potlesk, prosím!“
Žádné komentáře:
Okomentovat