Je to tak. V NN opravdu začalo sněžit. Dokonce dřív, než jsme málem umrzli v Čuvašii a málem jsme se tak uložili k spánku zimnímu a věčnému!
Zato v Moskvě, která slzám nevěří, nesněžilo. Až slečna Koldová pošle fotografie z města ruských měst, snad i uvidíte, jak jsme strávily poslední dva dny na území Ruské federace.
neděle 8. listopadu 2009
neděle 1. listopadu 2009
Výlet do Čuvašské republiky aneb Jak jsme se už pomalu loučili...
Titul tohoto příspěvku se tváří, jako že se bude jednat o rozlučkový text s mnoha slovy o tom, jak se nám tady líbilo, jak jsme se měli dobře, jak budeme celý život vzpomínat na... To všechno je samozřejmě pravda. A byla by to pravda absolutní, kdybychom v pátek neprobírali spisovatele Pelevina – mistra hry se čtenářem. Loučili jsme se, loučili, ale málem se životem – já minimálně s prsty u nohou a Markétka s kalhotami.
Když jsem ve čtvrtek kupovala lístky na autobus. Byla jsem natolik omráčena hladkostí průběhu koupě, že jsem sebou před nádražím sekla do největšího bahna. Nu... ničego. Lístky máme a jak už víte: „Tank se bahna nebojí.“ Žádné další překážky jsem na našem výletu do Čeboksary, hlavního města Čuvašské autonomní republiky, nečekala.
Čeboksary leží asi 250 km východním směrem od NN. Podle našich propočtů jsme tam autobusem měli dorazit asi tak za 5 hodin. Začínám tady nabývat dojmu, že Ruská federace ani není tak obrovská země. Problémem nejsou vzdálenosti, ale stav komunikací. Populární rychlost 50 tak v zimě často zápasí s neméně oblíbenou třicítkou.
Naše učitelnica Nasťja se v Čuvašii narodila a nabídla zájemcům (celkový počet 7), že nám hl. město ukáže. Kromě toho poznamenala, že se v krajním případě, když bude hrozná zima, můžeme u čaje ohřát u její tetičky. Krajní případ nastal a čaj znamenal domácí boršč. Tak se stalo, že sedm Čechů okoupilo panelákový byteček „báby Valji“ a při pohledu z okna (zasněžené sídliště, zlověstně zamračená obloha) jsem úmyslně prodlužovala „ohřev“ dotazy na aspekty života v Čuvašii.
Dotazy došly a donekonečna se vymlouvat na to, jak „vkusnoje u vas varenije“ (chutnou máte marmeládu) bylo, uznejte sami, trapné. S odvahou RusalekUralek jsme se vydali na sněhovou pouť městem. Hlavou se nám honila vyprávění o tom, jak je Čeboksary čisté město se spoustou zeleně, širokými bulváry, čistým vzduchem, zálivem řeky Volgy plným labutí a kachniček, nad kterým se majestátně tyčí megasocha Matky Čuvašie... Toto všechno jsme viděli (něco jenom z okna trolejbusu), i když jaksi zrychleně a jen tak, jak dovolovala začínající lokální sněhová bouře. Nikdy bych neřekla, že se tak budu těšit do Národního muzea, obzvláště po měsíci návštěv muzeí všech typů včetně muzea M. Gorkého, muzea Puškina, muzea samovaru, muzea perníku, muzea ikon a užitého umění, muzea goroděcké malby, muzea ruských národních kostýmů a muzea Státní banky. (To se samozřejmě netýká Národního muzea v Praze a výstavy Republika!)
Povinný školní odstavec: Co mě v muzeu zaujalo.
V čuvašském Národním muzeu mě nejvíce zaujal skafandr čuvašského kosmonauta Nikolajeva a ještě více kosmické potraviny s datem spotřeby 27.10.1977. Sovětské makarouny v tubách od zubní pasty s nápisem: „kofe s molokom“, „šči“, „boršč“ a „kurica“ mi připomněly školní poučky zásadního typu. (Když jste ve vesmíru, děti, nesmíte jíst tatranky, drobečky by se totiž dostaly v kajutě do všech škvírek a mohlo by to poškodit raketu!) A také si mi líbilo, že v muzeu bylo teplo a těšila jsem do autobusu, protože na cestě do Čeboksary jsem měla sedadlo nad topením a „kalhotková teplota“ ve vozidle mi málem přivodila úžeh.
Jaké však bylo naše překvapení, když nás na autobusovém nádraží čekala zmenšenina sovětské kosmické lodi z roku 1977 – stejně hranatá, stejného data výroby a vydávající stejné zvuky? Nemilé! Co zvenku... to ještě šlo! Ale když jsme vstoupili dovnitř... chtěli jsme radši hned rychle vystoupit. Hermeticky uzavřený skafandr se jevil jako jediná možnost přežití ve zdraví. Jiné cesty nazpět však nebylo a sněhová bouře neustávala. A bylo hůř. Rozjeli jsme se. Chvíli jsme se tímto třasobusem hrůzy bavili – to jsme ale ještě byli omámeni čokoládkou a jinými cestovními pochutinami. Ani chlad jsme ponejprve nevnímali. Po neurčitém časovém úseku jízdy, kterou jsem já osobně vyplňovala třením a masírováním svých dolních končetin, jsme vyburcovali Zbyňka, aby u řidiče zalobboval na téma zapnutí topení. Šofér však našeho vyslance odbyl s tím, že motor je pořád ještě studený. A nebylo se čemu divit! Za 3,5 hodiny jsme ujeli závratných 80 km. Postupně jsme ztrácely naději. Káťa poslouchala dokola svůj výběr písniček v mobilu, já jsem se snažila najít útěchu u maminky a Markétka autoritativně rozdávala rady, jak si chránit životně důležitá centra – hlavu, hrudní koš a břišní dutinu – v teple. Co dělali ostatní, nevím.
Před očima mi probíhaly nedávné události. Například zážitek z rybího trhu (viz foto). Celý den v Čeboksary jsme s Markét řešily otázku, jestli si máme jednu z uzených potvor zakoupit. Jako tolerantní Středoevropanky jsme nechtěly v autobuse „s rybou smrdět“ dalším cestujícím a kazit jim tak dojem z „jízdy“. Ohledy jsme ale brát vůbec nemusely. Markét si totiž na cestě za teplem přesedla na sedačku, které bylo nějakým záhadným způsobem rybinou velmi nasáklé, a když po čtyřech hodinách spustili topení, rybí „vůně“ se rozlinula po autobuse.
Když jsme po celkem šesti hodinách jízdy dorazali zpátky do NN. Markétka se s námi (na dálku) něžně rozloučila slovy: „Dobrou noc, já si jdu naložit zadek do umyvadla!“
Ať žije mýdlo s jelenem!
Takže dobrou noc, laskaví čtenáři. A příště už asi opravdu Sbohem!
Teatrální středy – tentokrát v pátek (napsala Markéta Koldová)
V posledním týdnu si pro nás Stanislav Alexandrovič připravil extrémně bohatý program...v podstatě máme velké štěstí, že jsme za vlast nepadli hlady, jelikož ani nebylo, kdy si jít nakoupit.
V pondělí jsme byli nuceni na slavnostní večeři k příležitosti vzniku Československa zazpívat sborově nesmrtelný song „Na hradě Okoří“ (nechápu, že nás ještě nevyhostili z území Ruské federace) a spořádat typicky český německý wurst s bramborovou kaší a koprem. V úterý nás ve škole čekala volná diskuze na téma „Krize rodiny“...myslím, že chudák Ksjuša v hlubokou krizi propadla po vyslechnutí našich „západních západočeských“ názorů. Středa si pro nás nachystala exkurzi do Gorodce – kouzelného městečka asi 50km od Nižního, takže cesta trvala pouhé dvě hodiny. Tamní blonďatá „exkurzovod“ nedbala našich červených zmrzlých nosů a zahlcovala nás konce nebrajícími informacemi. Nejméně stokrát nás upozornila na „okouzlující borovice“, „překrásný chrám“(trvalo nám pár minut, než jsme ho našli, někdo si ho nevšiml vůbec), „moderní obrovské jezero evropského formátu“ (kačák u babičky) a samozřejmě památník Lenina. Když jsme se pomalu přestávali hýbat a začínali soucítit s Kokosy na sněhu, objevila se záchrana v podobě muzea samovarů. Následovala návštěva místního „kafé“ a pohoštění čajem a typickým goroděckým perníkem. Takto vyškoleni jsme se odebrali do muzea perníků (!!!Pardubice mají konkurenci!!!) a jako bombónek na závěr výletu – továrna na matrjošky:-).... tak teď budete všichni napnutý jako kšandy, jestli jsme vám taky něco přivezli...
Ve čtvrtek jsem se rozhodla pro menší vzpouru a vynechala exkurzi do státní banky (do smrti si to budu vyčítat – trvala jen 30min).
Tak a konečně, stejně jako přišla bída na kozáky, přišla i na nás a to konkrétně v pátek...
Na ranní hodinu byla očekávána inspekce z MU...dostali jsme všichni pochvalu za práci v hodině, a to i přes fakt, že nikdo z nás nepochopil, že hlavní hrdinkou probírané povídky byla kočka, nikoliv žena. Okamžitě po obědě (už týden jíme rýži) a bez jakékoliv přestávky – abychom se před divadlem nestihli upravit a lépe zapadli – jsme byli pozváni na střední školu „šiček“(mami, myslela jsem na Tebe). Náladu nám ale Stanislav Alexandrovič zkazil hned na zastávce autobusu, když se v době dopravní špičky rozhodl, že musíme jet všichni najednou. Dopadlo to tak, že násilím vecpal do autobusu pouze Zbyňka a Kamilu, ostatní se zuby nehty ubránili. Bohužel, ani jeden ze zmíněných nevěděli kam jedou, kde vystoupit, čím jedou, myslím, že ani nevěděli, co se stalo. Do následujícího autobusu jsme k nelibosti našeho „lídra“ nastoupili sami, „Zbykněv“ i Kamča se našli, nicméně cesta byla více než příšerná (viz foto). Šikovní studenti si pro nás připravili mini módní přehlídku, ukázku krojů Nižegorodské oblasti, čaj, pirožky a otázky tipu: „Už jste někdy viděli sníh?“
... Nastal čas odjezdu... Náš „Děd Moróz“ nám několikrát zopakoval, že do centra jede pouze autobus 43 a jak se dostanem do loutkového divadla. My, věčné rebelky (Terka, Káťa a moje maličkost), jsme se rozhodly nezmrznout a obětovat 14 rublů (8,50kč) a sedly na první maršrůtku, která jela kolem... Stanislav Alexandrovič málem skončil na JIP s diagnózou infarkt.
A divadlo? Na lístku stálo: „Božská komedie“ - představení pro dospělé. Sáhodlouze jsme diskutovali, jak asi bude vypadat Danteho dílo v loutkovém provedení...Člověk se v Rusku všemu diví, a tak jsem ani nepřikládala větší pozornost stále se množícím dětem. Dnes vynechám nudné pasáže o vzhledu a chování publika, za poznámku stojí pouze slečna, která si zapomněla doma sukni. Ptáte se, jaké bylo představení???... dle mého názoru to bylo zatím to nejlepší, co jsme z divadelního umění viděli...dokonce jsme se několikrát (asi 2x) od srdce zasmáli...Že by byl Dante takový vtipálek???...Ne, opět chyba lávky...V ČR je veledílo, kterého jsme byli svědky, známo pod názvem „Stvoření světa“.....A tak jsme shlédli „Božskou komedii“ alias „Stvoření světa“ - představení pro dospělé, jinými slovy představení pro děti.
Dnes je na programu „Višňový sad“... A. P. Čechova po páteční zkušenosti neočekávám.
V pondělí jsme byli nuceni na slavnostní večeři k příležitosti vzniku Československa zazpívat sborově nesmrtelný song „Na hradě Okoří“ (nechápu, že nás ještě nevyhostili z území Ruské federace) a spořádat typicky český německý wurst s bramborovou kaší a koprem. V úterý nás ve škole čekala volná diskuze na téma „Krize rodiny“...myslím, že chudák Ksjuša v hlubokou krizi propadla po vyslechnutí našich „západních západočeských“ názorů. Středa si pro nás nachystala exkurzi do Gorodce – kouzelného městečka asi 50km od Nižního, takže cesta trvala pouhé dvě hodiny. Tamní blonďatá „exkurzovod“ nedbala našich červených zmrzlých nosů a zahlcovala nás konce nebrajícími informacemi. Nejméně stokrát nás upozornila na „okouzlující borovice“, „překrásný chrám“(trvalo nám pár minut, než jsme ho našli, někdo si ho nevšiml vůbec), „moderní obrovské jezero evropského formátu“ (kačák u babičky) a samozřejmě památník Lenina. Když jsme se pomalu přestávali hýbat a začínali soucítit s Kokosy na sněhu, objevila se záchrana v podobě muzea samovarů. Následovala návštěva místního „kafé“ a pohoštění čajem a typickým goroděckým perníkem. Takto vyškoleni jsme se odebrali do muzea perníků (!!!Pardubice mají konkurenci!!!) a jako bombónek na závěr výletu – továrna na matrjošky:-).... tak teď budete všichni napnutý jako kšandy, jestli jsme vám taky něco přivezli...
Ve čtvrtek jsem se rozhodla pro menší vzpouru a vynechala exkurzi do státní banky (do smrti si to budu vyčítat – trvala jen 30min).
Tak a konečně, stejně jako přišla bída na kozáky, přišla i na nás a to konkrétně v pátek...
Na ranní hodinu byla očekávána inspekce z MU...dostali jsme všichni pochvalu za práci v hodině, a to i přes fakt, že nikdo z nás nepochopil, že hlavní hrdinkou probírané povídky byla kočka, nikoliv žena. Okamžitě po obědě (už týden jíme rýži) a bez jakékoliv přestávky – abychom se před divadlem nestihli upravit a lépe zapadli – jsme byli pozváni na střední školu „šiček“(mami, myslela jsem na Tebe). Náladu nám ale Stanislav Alexandrovič zkazil hned na zastávce autobusu, když se v době dopravní špičky rozhodl, že musíme jet všichni najednou. Dopadlo to tak, že násilím vecpal do autobusu pouze Zbyňka a Kamilu, ostatní se zuby nehty ubránili. Bohužel, ani jeden ze zmíněných nevěděli kam jedou, kde vystoupit, čím jedou, myslím, že ani nevěděli, co se stalo. Do následujícího autobusu jsme k nelibosti našeho „lídra“ nastoupili sami, „Zbykněv“ i Kamča se našli, nicméně cesta byla více než příšerná (viz foto). Šikovní studenti si pro nás připravili mini módní přehlídku, ukázku krojů Nižegorodské oblasti, čaj, pirožky a otázky tipu: „Už jste někdy viděli sníh?“
... Nastal čas odjezdu... Náš „Děd Moróz“ nám několikrát zopakoval, že do centra jede pouze autobus 43 a jak se dostanem do loutkového divadla. My, věčné rebelky (Terka, Káťa a moje maličkost), jsme se rozhodly nezmrznout a obětovat 14 rublů (8,50kč) a sedly na první maršrůtku, která jela kolem... Stanislav Alexandrovič málem skončil na JIP s diagnózou infarkt.
A divadlo? Na lístku stálo: „Božská komedie“ - představení pro dospělé. Sáhodlouze jsme diskutovali, jak asi bude vypadat Danteho dílo v loutkovém provedení...Člověk se v Rusku všemu diví, a tak jsem ani nepřikládala větší pozornost stále se množícím dětem. Dnes vynechám nudné pasáže o vzhledu a chování publika, za poznámku stojí pouze slečna, která si zapomněla doma sukni. Ptáte se, jaké bylo představení???... dle mého názoru to bylo zatím to nejlepší, co jsme z divadelního umění viděli...dokonce jsme se několikrát (asi 2x) od srdce zasmáli...Že by byl Dante takový vtipálek???...Ne, opět chyba lávky...V ČR je veledílo, kterého jsme byli svědky, známo pod názvem „Stvoření světa“.....A tak jsme shlédli „Božskou komedii“ alias „Stvoření světa“ - představení pro dospělé, jinými slovy představení pro děti.
Dnes je na programu „Višňový sad“... A. P. Čechova po páteční zkušenosti neočekávám.
KK: rychlý přehled událostí tohoto týdne (KK – tentokrát zkratka pro zpravodajský tandem Koldová-Kubíčková)
K příležitosti vzniku samostaného Československa se k slavnostní večeři podával německý wurst s bramborovou kaší a koprem.
Slečny redaktorky se zúčastnily soutěže „Přiřaď datum“, bohužel ani jedna netušila, kdy se slaví Den ruské vlajky (Zbyněk taky nevěděl). (Teď už víme – v srpnu).
Skupina českých studentů byla donucena před světly reflektorů zazpívat nesmrtelný hit „Na hradě Okoří“. (V nejbližších okamžicích očekáváme vyhoštění z území Ruské federace.)
Středeční zájezd do starobylé vesnice Goroděc předčil naše očekávání. Stanislav Alexandrovič zařadil do programu i posezení u čaje! Původní úmysly přivézt vám pravý goroděcký perník, který se k čaji podával, se vzaly za svém po třetím ujišťování průvodkyně, že „teď už se ale opravdu jdeme ohřát...“
Od čtvrtka sníh a mráz.
Tento týden dvě příložitosti otevřít Markétčinu divadelní rubriku: Dantova „Božestvennaja komedija“, která vůbec nebyla Dantova a dnes večer Čechovův Višňový sad – doufám, že ten Čechovův bude.
Sníh a mráz.
Sobotní výlet do Čuvašie a sníh a mráz.
A „Borec na konec“: Přepraly jsme ruskou pračku. (A sníh a mráz.)
Oslava 28. října v Nižním Novgorodě
Goroděckij prjanik
Goroděckaja rospis. (Matrjoški)
Sníh a mráz a Volga.
Slečny redaktorky se zúčastnily soutěže „Přiřaď datum“, bohužel ani jedna netušila, kdy se slaví Den ruské vlajky (Zbyněk taky nevěděl). (Teď už víme – v srpnu).
Skupina českých studentů byla donucena před světly reflektorů zazpívat nesmrtelný hit „Na hradě Okoří“. (V nejbližších okamžicích očekáváme vyhoštění z území Ruské federace.)
Středeční zájezd do starobylé vesnice Goroděc předčil naše očekávání. Stanislav Alexandrovič zařadil do programu i posezení u čaje! Původní úmysly přivézt vám pravý goroděcký perník, který se k čaji podával, se vzaly za svém po třetím ujišťování průvodkyně, že „teď už se ale opravdu jdeme ohřát...“
Od čtvrtka sníh a mráz.
Tento týden dvě příložitosti otevřít Markétčinu divadelní rubriku: Dantova „Božestvennaja komedija“, která vůbec nebyla Dantova a dnes večer Čechovův Višňový sad – doufám, že ten Čechovův bude.
Sníh a mráz.
Sobotní výlet do Čuvašie a sníh a mráz.
A „Borec na konec“: Přepraly jsme ruskou pračku. (A sníh a mráz.)
Oslava 28. října v Nižním Novgorodě
Goroděckij prjanik
Goroděckaja rospis. (Matrjoški)
Sníh a mráz a Volga.
úterý 27. října 2009
Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán! (napsaly Markéta Koldová a Tereza Kubíčková a Moroz i solnce s meruňkovým džusem)
Zdálo by se, skvělá nabídka! Přespat za pár euro v centru Moskvy, a získat tak téměř celý den namísto chabých pár hodin táhání kufrů a baťohů narvaných suvenýry (ano, drazí, myslíme na Vás) po nejdražším městě Evropy... kdo by se na takový návrh šklebil?! Ale začněme od začátku...
Paní Vlasta Smoláková, ředitelka Českého centra v Moskvě nám nabídla, abychom do Moskvy přijeli o den dřív, než původně Stanislav Alexandrovič plánoval, a využili apartmán, který má České centrum k dispozici. Znamenalo to pro nás jediné... opět se vypravit na nádraží, s cílem pokusit se vyměnit lístky, které jsme už zakoupili.
Dvě Rusalky, zocelené drsným západočeským klimatem a ranním sportováním v krutých ruských přírodních podmínkách.........(významná pauza, abyste si ten heroický výjev dokázali představit).............se vydaly vstříc KK (kyselý ksicht, více viz rusalkyuralky.blogspot.com – příspěvek „Jak jsem zapadla“), kterými se to na ruských nádražích jen hemží.
Maskovaná Baba Jaga (průvodčí v autobuse č. 43) a dvě volná místa k sezení v době dopravní špičky nás nevyvedly z míry, a my s naprostou jistotou vystoupily na zastávce Moskovskij vokzal, která ale ve jménu ruské logiky nese název Náměstí Revoluce.
První překážkou byla tabule odjezdů a příjezdů – Bermudský trojúhelník hadr. Srdce nám radostí poskočilo, když jsme v závratném množství tras našly „Moskvu“ v ideálním čase. Akorát smůla... tento vlak-ideál jede v opačném směru... Jak je vidět, na MUNI nestudují žádní blbci. Zatímco rodačka z Chebu strategicky zapisovala složité hieroglyfy týkající se vlaku 61F Burevestnik (Gorkij-Moskva, 3.11., 6.05-11.56), reprezentantka českého pivovarnictví zapojila svou superschopnost a rentgenovým zrakem lustrovala báby za přepážkou (oddělenou neprůstřelným sklem). Vítězkou konkurzu „Vyměň lístky a nedržkuj“ se stala soutěžící č. přepážky 16. Přízeň poroty si získala sympatickou délkou fronty s mírami 0-0-0. Pokud si laskavý čtenář myslí, že jsme za 5 minut vítězně probíhaly cílem i my, šeredně se mýlí.
Pečlivě naplánovaná akce přinesla své ovoce. Šestáctka se nás sice pokusila odradit nefungujícím mikrofonem, netušila však, že budeme bojovat neverbální zbraní. Tato minuta slávy patřila našemu geniálnímu zápisu (viz foto). Vítězka soutěže vyhrála opravdu zaslouženě. Bez zbytečných ksichtů měnila lístky, nekomentovala nerusky znějící příjmení, nevyžadovala pasy, půjčovala propisku a akceptovala padělané podpisy (Koldová+Kubíčková Plagiát s.r.o.) Naše pocity dobyvatelek umocňovala nenápadně se tvořící fronta za námi. Nedbajíce všetečných dotazů Děda Vševěda („Nemají tam náhodou přestávku na oběd?“) a bezzubých proseb Kouzelné babičky („Mně jede za 15 minut elektríčka do Kazaně!“), jsme nemilosrdně držely pozice.
Když jsme po hodině vycházely z nádražní haly, byly jsme na sebe náležitě pyšné. V povznesené náladě jsme se rozhodly pro sledování západu slunce na... druhé straně města, než slunce zapadalo, ale to nám úsměv ze rtů nesebralo. Aby byl náš plán úplný, novinu o změně programu jsme se Stanislavu Alexandroviči rozhodly sdělit, až v příhodném okamžiku, který nastane na večerním Setkání u piva.
....................................................................................................
Čekaly jsme všechno jen ne útok z vlastních řad. S gracií diplomata Zbyněk našemu vychovateli z voleje naservíroval změnu programu jako aperitif. Nebýt dr. Gazdy, stojíme v pozoru ještě teď... (Psáno 24h poté)
Sečteno a podtrženo, lístky máme i přes nepatrnou jazykovou a zvukovou bariéru, Moskvou se budeme kochat přibližně o 8 hodin déle než podle původního plánu a bez zavazadel a Zbyňka příště svážeme do kouta a do pusy mu strčíme roubík.
Paní Vlasta Smoláková, ředitelka Českého centra v Moskvě nám nabídla, abychom do Moskvy přijeli o den dřív, než původně Stanislav Alexandrovič plánoval, a využili apartmán, který má České centrum k dispozici. Znamenalo to pro nás jediné... opět se vypravit na nádraží, s cílem pokusit se vyměnit lístky, které jsme už zakoupili.
Dvě Rusalky, zocelené drsným západočeským klimatem a ranním sportováním v krutých ruských přírodních podmínkách.........(významná pauza, abyste si ten heroický výjev dokázali představit).............se vydaly vstříc KK (kyselý ksicht, více viz rusalkyuralky.blogspot.com – příspěvek „Jak jsem zapadla“), kterými se to na ruských nádražích jen hemží.
Maskovaná Baba Jaga (průvodčí v autobuse č. 43) a dvě volná místa k sezení v době dopravní špičky nás nevyvedly z míry, a my s naprostou jistotou vystoupily na zastávce Moskovskij vokzal, která ale ve jménu ruské logiky nese název Náměstí Revoluce.
První překážkou byla tabule odjezdů a příjezdů – Bermudský trojúhelník hadr. Srdce nám radostí poskočilo, když jsme v závratném množství tras našly „Moskvu“ v ideálním čase. Akorát smůla... tento vlak-ideál jede v opačném směru... Jak je vidět, na MUNI nestudují žádní blbci. Zatímco rodačka z Chebu strategicky zapisovala složité hieroglyfy týkající se vlaku 61F Burevestnik (Gorkij-Moskva, 3.11., 6.05-11.56), reprezentantka českého pivovarnictví zapojila svou superschopnost a rentgenovým zrakem lustrovala báby za přepážkou (oddělenou neprůstřelným sklem). Vítězkou konkurzu „Vyměň lístky a nedržkuj“ se stala soutěžící č. přepážky 16. Přízeň poroty si získala sympatickou délkou fronty s mírami 0-0-0. Pokud si laskavý čtenář myslí, že jsme za 5 minut vítězně probíhaly cílem i my, šeredně se mýlí.
Pečlivě naplánovaná akce přinesla své ovoce. Šestáctka se nás sice pokusila odradit nefungujícím mikrofonem, netušila však, že budeme bojovat neverbální zbraní. Tato minuta slávy patřila našemu geniálnímu zápisu (viz foto). Vítězka soutěže vyhrála opravdu zaslouženě. Bez zbytečných ksichtů měnila lístky, nekomentovala nerusky znějící příjmení, nevyžadovala pasy, půjčovala propisku a akceptovala padělané podpisy (Koldová+Kubíčková Plagiát s.r.o.) Naše pocity dobyvatelek umocňovala nenápadně se tvořící fronta za námi. Nedbajíce všetečných dotazů Děda Vševěda („Nemají tam náhodou přestávku na oběd?“) a bezzubých proseb Kouzelné babičky („Mně jede za 15 minut elektríčka do Kazaně!“), jsme nemilosrdně držely pozice.
Když jsme po hodině vycházely z nádražní haly, byly jsme na sebe náležitě pyšné. V povznesené náladě jsme se rozhodly pro sledování západu slunce na... druhé straně města, než slunce zapadalo, ale to nám úsměv ze rtů nesebralo. Aby byl náš plán úplný, novinu o změně programu jsme se Stanislavu Alexandroviči rozhodly sdělit, až v příhodném okamžiku, který nastane na večerním Setkání u piva.
....................................................................................................
Čekaly jsme všechno jen ne útok z vlastních řad. S gracií diplomata Zbyněk našemu vychovateli z voleje naservíroval změnu programu jako aperitif. Nebýt dr. Gazdy, stojíme v pozoru ještě teď... (Psáno 24h poté)
Sečteno a podtrženo, lístky máme i přes nepatrnou jazykovou a zvukovou bariéru, Moskvou se budeme kochat přibližně o 8 hodin déle než podle původního plánu a bez zavazadel a Zbyňka příště svážeme do kouta a do pusy mu strčíme roubík.
pondělí 26. října 2009
pátek 23. října 2009
Fotopohádky aneb Neváhej a foť!
Upozorňuji, že tato rubrika je sice pohádková, ale mohla by mít nedozírné následky na výchovu vašeho dítěte.... A proto byla naší redakční radou označena HVĚZDIČKOU!
Začínáme zlehka... Vy se brodíte závějemi a my si pošušňáváme na zmrzlině a la Pejsek a kočička vařili dort za 3,50,- Kč...
Červený šátečku kolem se toooč... aneb Tereza se točí... jak vítr v bedně.
Jak chudé děvče ze střední Evropy ke štěstí přišlo...aneb Nevzpouzej se, "Ale já mám támhle ženu" ti nepomůže, chlapče...
"Ja těbja poemaju za vorotnik a ty poletiš, zasráněc! "Chytnu tě za flígr a poletíš, ty spratku!" (volný překlad: redakce a spol.)
Až k užití hrubé síly (banánové) dohnalo slečnu Koldovou setkání s rodinou DEMENŤjevovů.
Návrhy na název tohoto zátiší - V komentářích můžete hlasovat:
- "Bajka o medvědu a ptáčkovi"
- "Šest medvědů s cibulkou"
- "Ruské lidové umění - matrjoška hadr"
- "Pozor medvěd!"
Autorem zátiší je pan Zbyněk Michálek (Kromě hvězdičky redakce přidává komentář: Bez komentáře)
Začínáme zlehka... Vy se brodíte závějemi a my si pošušňáváme na zmrzlině a la Pejsek a kočička vařili dort za 3,50,- Kč...
Červený šátečku kolem se toooč... aneb Tereza se točí... jak vítr v bedně.
Jak chudé děvče ze střední Evropy ke štěstí přišlo...aneb Nevzpouzej se, "Ale já mám támhle ženu" ti nepomůže, chlapče...
"Ja těbja poemaju za vorotnik a ty poletiš, zasráněc! "Chytnu tě za flígr a poletíš, ty spratku!" (volný překlad: redakce a spol.)
Až k užití hrubé síly (banánové) dohnalo slečnu Koldovou setkání s rodinou DEMENŤjevovů.
Návrhy na název tohoto zátiší - V komentářích můžete hlasovat:
- "Bajka o medvědu a ptáčkovi"
- "Šest medvědů s cibulkou"
- "Ruské lidové umění - matrjoška hadr"
- "Pozor medvěd!"
Autorem zátiší je pan Zbyněk Michálek (Kromě hvězdičky redakce přidává komentář: Bez komentáře)
Teatrální středy – část druhá (napsala Markéta Koldová)
Nadšené z ranní literatury s panem profesorem Úžasným, rozveselené z vykukujícího Nižegorodského sluníčka a natěšené na večerní představení, rozhodly jsme se s Káťou, Terkou a Peťou pro odpolední předdivadelní čaj a pirožky. Teď večer děkuji za tento nápad, jelikož ten brusinkový pirožek mi pomohl přežít večerní boj s ruskou kulturou...
V minulém díle jste viděli: Šípkovou Růženku, Kocoura v botách, málčika v teplákovce, vražedkyně v podpadkách.
Následující díl čtyřdílného seriálu nás zavede do překrásné budovy Dramteatru na hlavním bulváru Nižního. Na programu je ztvárnění povídky A. I. Kuprina „Granátový náramek“.
Povídka o nenaplněné, smutné, neopětované lásce mladičkého Želtkova ke krásné kněžně Věře Nikolajevně byla rozdělena do dvou dějství. V první části hry kněžna dostává od neznámeho ctitele romantické dopisy. Zápletka nastává v okamžiku, kdy jí s dopisem posílá neznámý i granátový náramek a kněžna se svěří svému muži. V druhém dějství se Želtkov (neznámý ctitel) s mužem Věry Nikolajveny setkává a prosí o dovolení napsat kněžně poslední dopis. Právě tento dopis, v němž se Želtkov loučí s Věrou Nikolajevnou, opěvuje její krásu a přiznává se k bezmezné lásce, měl být velkým vyvrcholením celého představení.
Po předchozí zkušenosti tentokrát obouvám kecky a abych nevypadala úplně jako buran, soukám se do sněhově bílých džín a černého trička s dlouhým rukávem. Světe (Česká republiko) div se – i přes sportovní boty s žluto-červeno-zelenými tkaničkami jsem stále jedna z nejlépe oblečených návštěvníků předastavení. Jako přes kopírák se přede mnou znovu zjevuje mladík v teplákové soupravě, následuje ho, pro mladé rusky jistě přitažlivý, chobot v přiléhavém tričku Dolce&Gabana s odstátýma ušima. Na popis extravagantních rób zdejších slečen, dam, tětušek a bábušek moje slovní zásoba nestačí a v prostorách tohoto divadla se bohužel fotit nesmí. Nicméně nabývám dojmu, že kromě toho, že v ruských domácnostech chybí záchodové prkénko, chybí také zrcadlo. Slečny mých zoufalých, o pomoc volajících pohledů nedbají, přepudrují si svůj již několikrát přepudrovaný nos a kriticky zrentgenují můj nenamalovaný obličej.
První zvoneček mě probral z tranzu, je na čase najít si svá místa – ano, tentokrát máme na lístku předepsaná místa k sezení. Česká republika okupuje území balkónu, dokonce několik míst v první řadě. Když pominu fakt, že tento luxus je obyčejně dopřáván osobám maximální velikosti do 150cm (kolena mám po dvou hodinách placatá), místa neměla chybu – perfektní výhled a bylo by i slyšet, kdyby jeden z herců nešeptal, druhý nehuhlal a třetí nemluvil řečí hobitů.
Po přibližně 60 minutách, kdy naše zraky nepřetržitě ozařovaly reflektory neutichajích mobilních telefonů, naše sluchové orgány byly vystaveny pubertálním výjevům místních středoškoláků, které nejvíce pobavilo, když chudák kněžna málem zakopla na schodech, se nebe zatmnělo a opona zatáhla. Záporné body získané díky našim naprosto nespolečensky nenamalovaným obličejům jsme se rozhodly s Káťou a Terkou smazat v průběhu přestávky. Konkrétně – jako pravé dámy si dáme v bufetu dvoječku bílého vína. Ha, chyba lávky...naše naprosto nespolečensky nenamalované obličeje srkaly víno z plastových kelímků na panáky. Tento společenský zážitek mě natolik ohromil, že jsem se musela odebrat na toaletu o 4 patra níž, která, jak jsem k mé nelibosti, nikoliv překvapení zjistila, sloužila zároveň jako kuřácká místnost.
Plni očekávání jsme se vrátily na naše trpasličí místa. Bohužel, z kýženého dopisu se ve hře neodcitovala ani polovina.
K smůle ruských křehotinek, poučena z minulé bitvy u šaten, jsem se zhluboka nadechla, zpevnila má široká ramena, obrněla se ostrými lokty a neohroženě vyrazila do davu. Bundu jsem, narozdíl od několika soudružek, získala v rekordním čase a bez újmy na zdraví.
…...Tento článek jsem začala psát neprodleně po návratu ze středečního představení. Nyní jsem ráda, že jsem v sobě své pocity nechala uležet, jelikož původní článek, kdybych vynechala sprosté nadávky na nevychované rusy, by vypadal asi takto:
„ Píp v divadle píp behěm představení píp píp neustále píp...“
K tomu, abych přehodnotila mé závěry mi pomohl následující den...čtvrtek 22.10 se zrodil pouze pro Filologickou fakultu NN státní univerzity. Takové narozeniny filfáka si zaslouží řádnou oslavu, a tak po chodbách poletovaly nafukovací balónky různých barev a množství nadšených studentů oblečených ve stylu Rebelů...bohužel jsme u některých ihned neodhadly, jedná-li se o převlek, což nás stálo menší trapas. Oficiální část narozenin trvala okolo dvou hodin a my se celou dobu smáli, až se za břicho popadali (někdy jsme se za něj popadali tajně, jelikož to bylo nevhodné). Jak nejlépe přiblížit takovou oslavu fakulty??? Na mysl mi téměř ve vetřině přichází zcéna ze Svěrákovy Obecné školy – kouzelník v tělocvičně.
Program moderují dva studenti, nicméně na scéně se nejčastěji objevuje neustále se chechtající děkanka (myslím, že úsměv od ucha k uchu jí zůstane na dosmrti), která se jen shodou náhod vyhnula pádu přes zákeřné šňůry od mikrofonu. V programu se postupně vystřídali studenti všech ročníků se svými recitačními, pěveckými, tanečními, hereckými dovednostmi. Abychom ale tak významnému jubileu dodali řádné vážnosti, dostavuje se na pódium učitelský sbor. Velmi mile nás překvapilo, když „pančelka“ vypadající jako právě rozkvetlá jarní louka (fialovo – žlutý hábit, všude kytky a motýli jako doplňky) a její partnerka, představitelka hnutí Emo (myslím, že kometovat vzhled je zde ztráta času) sršeli ruským ostrovtipem. Vrcholem odpoledne bylo vystoupení bývalých studentů fakulty, svého času působících v „Estrádnom teatre“. Kde se vzali, tu se vzali, v první řadě se jako jeden muž začala zvedat skupinka požilých mužčin. Trochu mě znepokojilo, když si začali sundavat saka a rozvazovat kravaty – jak dopadl v Saturninovi dědeček, když se učil Jiu-jitsu všichni víme. Nicméně „pervokursníci“vyběhli na parket, nažhavili kytary, vycenili zlaté zuby a hodili do placu několik ruských šlágrů.
Tak jsem ani ne za 24 hodin začala rusy opět obdivovat za jejich neuvěřitelnou chuť k životu, neostýchavost s jakou se staví před publikum. A poznámka na závěr (slečna redakční mi položila nůž na krk) – rusové neustále aplaudují – v sedě, ve stoje, synchronně, rozdílně, do rytmu i mimo, během vystoupení, před ním i po něm...a když náhodou netleskají, všudypřítomní moderátoři je na to upozorní.
Tak tedy: „Uvažaemyje druzjá, potlesk, prosím!“
V minulém díle jste viděli: Šípkovou Růženku, Kocoura v botách, málčika v teplákovce, vražedkyně v podpadkách.
Následující díl čtyřdílného seriálu nás zavede do překrásné budovy Dramteatru na hlavním bulváru Nižního. Na programu je ztvárnění povídky A. I. Kuprina „Granátový náramek“.
Povídka o nenaplněné, smutné, neopětované lásce mladičkého Želtkova ke krásné kněžně Věře Nikolajevně byla rozdělena do dvou dějství. V první části hry kněžna dostává od neznámeho ctitele romantické dopisy. Zápletka nastává v okamžiku, kdy jí s dopisem posílá neznámý i granátový náramek a kněžna se svěří svému muži. V druhém dějství se Želtkov (neznámý ctitel) s mužem Věry Nikolajveny setkává a prosí o dovolení napsat kněžně poslední dopis. Právě tento dopis, v němž se Želtkov loučí s Věrou Nikolajevnou, opěvuje její krásu a přiznává se k bezmezné lásce, měl být velkým vyvrcholením celého představení.
Po předchozí zkušenosti tentokrát obouvám kecky a abych nevypadala úplně jako buran, soukám se do sněhově bílých džín a černého trička s dlouhým rukávem. Světe (Česká republiko) div se – i přes sportovní boty s žluto-červeno-zelenými tkaničkami jsem stále jedna z nejlépe oblečených návštěvníků předastavení. Jako přes kopírák se přede mnou znovu zjevuje mladík v teplákové soupravě, následuje ho, pro mladé rusky jistě přitažlivý, chobot v přiléhavém tričku Dolce&Gabana s odstátýma ušima. Na popis extravagantních rób zdejších slečen, dam, tětušek a bábušek moje slovní zásoba nestačí a v prostorách tohoto divadla se bohužel fotit nesmí. Nicméně nabývám dojmu, že kromě toho, že v ruských domácnostech chybí záchodové prkénko, chybí také zrcadlo. Slečny mých zoufalých, o pomoc volajících pohledů nedbají, přepudrují si svůj již několikrát přepudrovaný nos a kriticky zrentgenují můj nenamalovaný obličej.
První zvoneček mě probral z tranzu, je na čase najít si svá místa – ano, tentokrát máme na lístku předepsaná místa k sezení. Česká republika okupuje území balkónu, dokonce několik míst v první řadě. Když pominu fakt, že tento luxus je obyčejně dopřáván osobám maximální velikosti do 150cm (kolena mám po dvou hodinách placatá), místa neměla chybu – perfektní výhled a bylo by i slyšet, kdyby jeden z herců nešeptal, druhý nehuhlal a třetí nemluvil řečí hobitů.
Po přibližně 60 minutách, kdy naše zraky nepřetržitě ozařovaly reflektory neutichajích mobilních telefonů, naše sluchové orgány byly vystaveny pubertálním výjevům místních středoškoláků, které nejvíce pobavilo, když chudák kněžna málem zakopla na schodech, se nebe zatmnělo a opona zatáhla. Záporné body získané díky našim naprosto nespolečensky nenamalovaným obličejům jsme se rozhodly s Káťou a Terkou smazat v průběhu přestávky. Konkrétně – jako pravé dámy si dáme v bufetu dvoječku bílého vína. Ha, chyba lávky...naše naprosto nespolečensky nenamalované obličeje srkaly víno z plastových kelímků na panáky. Tento společenský zážitek mě natolik ohromil, že jsem se musela odebrat na toaletu o 4 patra níž, která, jak jsem k mé nelibosti, nikoliv překvapení zjistila, sloužila zároveň jako kuřácká místnost.
Plni očekávání jsme se vrátily na naše trpasličí místa. Bohužel, z kýženého dopisu se ve hře neodcitovala ani polovina.
K smůle ruských křehotinek, poučena z minulé bitvy u šaten, jsem se zhluboka nadechla, zpevnila má široká ramena, obrněla se ostrými lokty a neohroženě vyrazila do davu. Bundu jsem, narozdíl od několika soudružek, získala v rekordním čase a bez újmy na zdraví.
…...Tento článek jsem začala psát neprodleně po návratu ze středečního představení. Nyní jsem ráda, že jsem v sobě své pocity nechala uležet, jelikož původní článek, kdybych vynechala sprosté nadávky na nevychované rusy, by vypadal asi takto:
„ Píp v divadle píp behěm představení píp píp neustále píp...“
K tomu, abych přehodnotila mé závěry mi pomohl následující den...čtvrtek 22.10 se zrodil pouze pro Filologickou fakultu NN státní univerzity. Takové narozeniny filfáka si zaslouží řádnou oslavu, a tak po chodbách poletovaly nafukovací balónky různých barev a množství nadšených studentů oblečených ve stylu Rebelů...bohužel jsme u některých ihned neodhadly, jedná-li se o převlek, což nás stálo menší trapas. Oficiální část narozenin trvala okolo dvou hodin a my se celou dobu smáli, až se za břicho popadali (někdy jsme se za něj popadali tajně, jelikož to bylo nevhodné). Jak nejlépe přiblížit takovou oslavu fakulty??? Na mysl mi téměř ve vetřině přichází zcéna ze Svěrákovy Obecné školy – kouzelník v tělocvičně.
Program moderují dva studenti, nicméně na scéně se nejčastěji objevuje neustále se chechtající děkanka (myslím, že úsměv od ucha k uchu jí zůstane na dosmrti), která se jen shodou náhod vyhnula pádu přes zákeřné šňůry od mikrofonu. V programu se postupně vystřídali studenti všech ročníků se svými recitačními, pěveckými, tanečními, hereckými dovednostmi. Abychom ale tak významnému jubileu dodali řádné vážnosti, dostavuje se na pódium učitelský sbor. Velmi mile nás překvapilo, když „pančelka“ vypadající jako právě rozkvetlá jarní louka (fialovo – žlutý hábit, všude kytky a motýli jako doplňky) a její partnerka, představitelka hnutí Emo (myslím, že kometovat vzhled je zde ztráta času) sršeli ruským ostrovtipem. Vrcholem odpoledne bylo vystoupení bývalých studentů fakulty, svého času působících v „Estrádnom teatre“. Kde se vzali, tu se vzali, v první řadě se jako jeden muž začala zvedat skupinka požilých mužčin. Trochu mě znepokojilo, když si začali sundavat saka a rozvazovat kravaty – jak dopadl v Saturninovi dědeček, když se učil Jiu-jitsu všichni víme. Nicméně „pervokursníci“vyběhli na parket, nažhavili kytary, vycenili zlaté zuby a hodili do placu několik ruských šlágrů.
Tak jsem ani ne za 24 hodin začala rusy opět obdivovat za jejich neuvěřitelnou chuť k životu, neostýchavost s jakou se staví před publikum. A poznámka na závěr (slečna redakční mi položila nůž na krk) – rusové neustále aplaudují – v sedě, ve stoje, synchronně, rozdílně, do rytmu i mimo, během vystoupení, před ním i po něm...a když náhodou netleskají, všudypřítomní moderátoři je na to upozorní.
Tak tedy: „Uvažaemyje druzjá, potlesk, prosím!“
čtvrtek 22. října 2009
Literární okénko
O našich divadelních zážitcích informuje Slečna Koldová. Jak mi od středečního večera hlásí, tvrdě pracuje na dalším příspěvku z představení Granátový náramek, myslím, že se máte na co těšit... Abych jí nelezla do zelí, rozhodla jsem se na tomto skromném blogu otevřít literární okénko. Přivedlo mě k tomu jedno setkání s člověkem, některé z nás prostě očaroval! A vlastně si teď uvědomuji, že naše poslední zážitky jsou ve znaku literatury.
O Leonidu Jurjeviču Bolšuchinovi jsme slýchali od samého příjezdu do NN. Jeho nadšení pro současnou ruskou literaturu je pověstné a, jak jsme byli okamžitě upozorněni, nakažlivé! Kroutila jsem nad tím lhostejně hlavou – pohádku „O úúúžasně talentovaném učiteli“ už mám za sebou, ale osudná profese „pedagog“ mě dostala i tentokrát! (Mami, neboj, všechno při starém. Vdávat se nebudu. A domů si přivezu akorát ...5kg knih.)
Leonidu Jurjeviči se nás podařilo na první přednášce pro ruskou moderní literaturu nadchnout tak, jak to nezvládly tři roky studia rusistiky na univerzitě. Hned na začátku nám navrhl, abychom si pro pochopení ruské duše přečetli dvě knihy z druhé poloviny 20.století, a my s Markét jsme málem zatleskaly.
Abych uvedla do děje čtenáře, kteří už jsou dávno z českého vzdělávacího systému venku, potlesk není normální reakce studentů na zadanou literaturu... Čtení povinné četby většinou studenti nechávají až na nejposlednější moment před zkouškou, popřípadě se k němu neuchylují vůbec a za nutné zlo považují i přečtení pár slov o autorovi na obálce knihy... My jsme vykoupili krám. Tímto se omlouvám všem, kteří si v NN v říjnu 2009 chtěli zakoupit publikaci V. Jerofejeva „Moskva-Petuški“ (Vydavatelství Zacharov, Moskva, 2007, 192 str., 60 rublů.)
Periodizace ruské literatury 20. století pro mě nikdy nebyla tak vzrušující jako v podání Leonida Jurjeviče. Učitel jmenuje autory, zasazuje je do kontextu, vypráví o jejich osudech, sem tam si hodí nějakou tu báseň z paměti a MY NESPÍME! V našich programech na příští týden máme zvýrazněné přednášky Bolšuchina (někdo tužkou, někdo růžově), a když Leonida Jurjeviče náááhodou potkáme před fakultou, horečnatě ho zdravíme a přitom na něj máváme černou knížečkou za 60 rublů!
Rozjařeni mocným dojmem z recitace Jevtušenkovy básně Nefertiti v podání Leonida Jurjeviče, donutili jsme Nasťu připravit pro nás workshop procítěného čtení ruské poezie. Nejprve jsme si z cédéčka poslechli, jak své básně četli sami autoři – Jesenin, Majakovskij a Achmatova – a ulevilo se nám, neboť jsme došli k závěru, že takhle „trapně“ to může přečíst každý, kdo je seznámen se základy pozice ruského přízvuku. Po mém zbrklém nelibozvučném (ale emotivním) přeslabikování Jesenina a Markétčině srdceryvném výkonu při deklamaci Majakovského, řekla jenom Nasťa: „Nu ladno, bohužel musíme končit, abychom stihli studentskou akademii ke Dni fakulty.“ Odšourali jsme se tedy do slavnostního sálu.
Během dvouhodinové oslavy velkého výročí vzniku Filfakulty v NN jsme se naučili skloňovat slovní spojení „moj ljubímyj fakultět“. Dále jsme zjistili, že Rusové trpí chorobnou láskou ke kolektivnímu potlesku a ze všeho nejradši předvádějí své pěvecké a taneční dovednosti. (Ale o tom snad už více slečna Koldová.) A co se při tom málem nestalo! Přes plácání ve čtyřtaktovém rytmu jsme si skoro nevšimli, že se náš literární miláček objevil na pódiu, aby vyhlásil vítěze soutěže pro mladé básníky.
Mám pocit, že prof. Bolšuchin si nemohl nevšimnout, jak česká skupinka divoce jásala v kotli pod jevištěm. S citem šprtky mně vlastním, jsem nebyla daleko rozhořčených protestů... „Proč nám jako o soutěži taky neřekli?!“ Holky mě nakonec uklidnily tím, že si o víkendu napíšeme vlastní báseň a obřadně, s hlubokým prožitkem ji na památku věnujeme Českému centru. Za celou naši redakci mohu slavnostně slíbit, že toto dílo (pokud opravdu vznikne) nezůstane čtenářům RusalekNaVolze utajeno! Hurá!
O Leonidu Jurjeviču Bolšuchinovi jsme slýchali od samého příjezdu do NN. Jeho nadšení pro současnou ruskou literaturu je pověstné a, jak jsme byli okamžitě upozorněni, nakažlivé! Kroutila jsem nad tím lhostejně hlavou – pohádku „O úúúžasně talentovaném učiteli“ už mám za sebou, ale osudná profese „pedagog“ mě dostala i tentokrát! (Mami, neboj, všechno při starém. Vdávat se nebudu. A domů si přivezu akorát ...5kg knih.)
Leonidu Jurjeviči se nás podařilo na první přednášce pro ruskou moderní literaturu nadchnout tak, jak to nezvládly tři roky studia rusistiky na univerzitě. Hned na začátku nám navrhl, abychom si pro pochopení ruské duše přečetli dvě knihy z druhé poloviny 20.století, a my s Markét jsme málem zatleskaly.
Abych uvedla do děje čtenáře, kteří už jsou dávno z českého vzdělávacího systému venku, potlesk není normální reakce studentů na zadanou literaturu... Čtení povinné četby většinou studenti nechávají až na nejposlednější moment před zkouškou, popřípadě se k němu neuchylují vůbec a za nutné zlo považují i přečtení pár slov o autorovi na obálce knihy... My jsme vykoupili krám. Tímto se omlouvám všem, kteří si v NN v říjnu 2009 chtěli zakoupit publikaci V. Jerofejeva „Moskva-Petuški“ (Vydavatelství Zacharov, Moskva, 2007, 192 str., 60 rublů.)
Periodizace ruské literatury 20. století pro mě nikdy nebyla tak vzrušující jako v podání Leonida Jurjeviče. Učitel jmenuje autory, zasazuje je do kontextu, vypráví o jejich osudech, sem tam si hodí nějakou tu báseň z paměti a MY NESPÍME! V našich programech na příští týden máme zvýrazněné přednášky Bolšuchina (někdo tužkou, někdo růžově), a když Leonida Jurjeviče náááhodou potkáme před fakultou, horečnatě ho zdravíme a přitom na něj máváme černou knížečkou za 60 rublů!
Rozjařeni mocným dojmem z recitace Jevtušenkovy básně Nefertiti v podání Leonida Jurjeviče, donutili jsme Nasťu připravit pro nás workshop procítěného čtení ruské poezie. Nejprve jsme si z cédéčka poslechli, jak své básně četli sami autoři – Jesenin, Majakovskij a Achmatova – a ulevilo se nám, neboť jsme došli k závěru, že takhle „trapně“ to může přečíst každý, kdo je seznámen se základy pozice ruského přízvuku. Po mém zbrklém nelibozvučném (ale emotivním) přeslabikování Jesenina a Markétčině srdceryvném výkonu při deklamaci Majakovského, řekla jenom Nasťa: „Nu ladno, bohužel musíme končit, abychom stihli studentskou akademii ke Dni fakulty.“ Odšourali jsme se tedy do slavnostního sálu.
Během dvouhodinové oslavy velkého výročí vzniku Filfakulty v NN jsme se naučili skloňovat slovní spojení „moj ljubímyj fakultět“. Dále jsme zjistili, že Rusové trpí chorobnou láskou ke kolektivnímu potlesku a ze všeho nejradši předvádějí své pěvecké a taneční dovednosti. (Ale o tom snad už více slečna Koldová.) A co se při tom málem nestalo! Přes plácání ve čtyřtaktovém rytmu jsme si skoro nevšimli, že se náš literární miláček objevil na pódiu, aby vyhlásil vítěze soutěže pro mladé básníky.
Mám pocit, že prof. Bolšuchin si nemohl nevšimnout, jak česká skupinka divoce jásala v kotli pod jevištěm. S citem šprtky mně vlastním, jsem nebyla daleko rozhořčených protestů... „Proč nám jako o soutěži taky neřekli?!“ Holky mě nakonec uklidnily tím, že si o víkendu napíšeme vlastní báseň a obřadně, s hlubokým prožitkem ji na památku věnujeme Českému centru. Za celou naši redakci mohu slavnostně slíbit, že toto dílo (pokud opravdu vznikne) nezůstane čtenářům RusalekNaVolze utajeno! Hurá!
pondělí 19. října 2009
Jak se vdát v Rusku - fotky dodám!
Ve středu jsme po cestě do Boldina zjistili, že neslavíme jen první výlet mimo NN, ale také církevní prázdnik. Ruský pravoslavný kalendář si připomínal legendu o spasení země ruské před Saracény. Panenka Maria prý nad Matičkou Rusí rozložila svůj šátek, a tak ji zachránila. V životě ruské vesnice Pokrov znamenal začátek námluv. Nás se tento svatý den dotkl až v neděli, kdy jsme se vydali do skanzenu na konci města na „narodnoje guljanije“ – s s církevním svátkem související veselicí ve stylu staré ruské vesnice. Velmi světsky jsme tak zakončili, co jsme v sobotu církevně započali v Suzdali a ve Vladimiru. Někteří z nás byli i fingovaně oddáni. Konkrétně já. Ale laskavý čtenář se ještě nechá chvíli napínat a vydrží až do konce...
Lidová veselice byla uspořádána v Muzeu pod otevřeným nebem. A to byl málem kámen úrazu. S Markétčikem dokonce odvolaly běhání (kterým zhruba obden obveselujeme studenty pospíchající na ranní přednášky – zvláště ruské fífočky na podpatcích nás mají ve velké oblibě)! Nebe vypadalo až tak strašně, že jsme se málem ani neodvážili vyjít z tepla kolejí, kdyby nás aktivky nedráždilo přísloví: „Tank se bahna nebojí!“ (Asi jediná fráze, kterou jsme slyšely z téměř němého sobotního válečného filmu.)
S čepicemi na hlavě a v ruce s deštníky (já mám obzvláště pěknou... oranžovou slavnou darovanou – děkuju!) jsme vyrazily („ly“, protože Zbyněk nevlídné projevy počasí i nadále ignoruje a šel bez čepice). Počasí se umoudřilo, a to tak že sice nepršelo, ale začalo mrznout. Při vstupu do areálu skanzenu jsem se nenápadně ptala našich průvodkyň Máši a Nasti, jestli můžeme při prohlídce mluvit (zkušenost z předchozího výletu za Puškinem). To jsem však ještě nevěděla, že tentokrát je povoleno i mluvit i zpívat (jedno co, hlavně že to zní jako indiánská píseň s ruským přízvukem), dokonce i tancovat šátkové tance, houpat se na houpačce (jak komu, viď Markét?), téměř se vdát a raději z dálky přihlížet oblíbeným pěstním bitkám – kuláčje boji (Karatista Zbyněk říkal, že má nutkání se přidat, a tak nám bylo divné, že se schovává za foťák).
Naše asimilace začala hned u první atrakce – houpačce na extra dlouhém laně. S vidinou nových profilových fotek jsme se na s Markétčikem vrhly. Bohužel jsme narazily na konkurenční partičku dětiček – co ty pohledávaly zrovna u houpačky, nevím... Já jsem ještě stihla rychlé houpy houpy a kuk do foťáku, ale Markét útoku milých ruských parchantíků neušla... Autoři populární modré učebnice Ruština pro samouky by měli zvážit zařazení oddílu Jak se straší děti. (typy na rozšíření slovní zásoby: „Chytnu tě za flígr a poletíš, ty smrade!“ nebo „Ještě jednou mi na tu houpačku vlezeš a já ti takovou střihnu!“)
Pro zvýšení sebevědomí jsem se rozhodla zúčastnit se nějaké disciplíny v kategorii 15+. Výběr padl na tanec s šátkem. Organizátorka v kroji velmi dlouho a pečlivě vysvětlovala, jak, kdy, kdo a kam půjde, kde se ukloní, komu podá šátek a jak se u toho má bohulibě tvářit. Zapamatovala jsem si akorát to poslední a s výrazem vyděšeného zajíce jsem vyrazila dřív, příliš rychle a na druhou stranu. Nicméně, tento druh kolektivní zábavy se mi tak zalíbil, že jsem se hrnula i do dalšího kola soutěže – svatebního křepčení kolem inscenace nefalšované vesnické svatby. To spočívalo v tom, že jsme se chytili za ruce, utvořili velký kruh, pohybovali se směrem za pravou rukou a za zvuků písně Ejá ejá lááláála...něco něco... bělaJA! si jeden dobrovolník (s růžovým kočárkem přivázaným na baťohu) vybíral nevěstu.
Zbyněk, který ještě za tři roky spolužákování nepochopil, co ve mně je, se mi posmíval... Smích ho vzápětí přešel, když hledáček jeho fotoaparátu zaměřil, že uvnitř kruhu jsem se ocitla já. Mě teda pocit vítězství a la Pravá Blondýnka (ve čtvrtek ji dávali na TNT – ruské verzi Novy) brzy přešel taky... Rychle jsem pochopila, že jsem sice ve finále, ale že můj mužíček vůbec neví, jak bude soutěž pokračovat. Asi padesát rozjásaných ženšin v šátcích okolo nás však po trapné chvilce svorně pořvávaly něco jako: „sjem raz poceluj!“ – sedm polibků... Mladík se snažil protestovat chabou frázičkou: „Ale já mám támhle manželku...“ Zbytečně.
Po sedmerém vzdušném poboskání nám jásající dav dovolil ztratit se v něm a Zbyněk prohlásil, že „to bylo stejně jenom kvůli té tvé čepici!“ Já si myslím, že dnešní odpovědí na tradiční ruskou otázku: „Kdo za to může?“ je tentokrát: „Počasí, parchantíci na houpačce a pět ran do čepice!“
V pondělí jsme pózovali ve výukovém filmu o výuce ruštiny pro studenty v Bangladéši. Téma hodiny byla Svatba. Jelena Robertovna byla z našich praktických znalostí v lehkém šoku. Studenti z Bangladéše asi nabydou dojmu, že Češi jsou svatební maniaci. A to ani nedošlo na vyprávění nedělních historek o šátcích, čepicích a ruských dětech na houpačce... Naše redakce složená výhradně z filologů však začíná uvažovat o překladu blogu do bangladéšštiny. Přece nebohé bangladéšské studenty nemůžeme ochudit o popis ruské reality.
Lidová veselice byla uspořádána v Muzeu pod otevřeným nebem. A to byl málem kámen úrazu. S Markétčikem dokonce odvolaly běhání (kterým zhruba obden obveselujeme studenty pospíchající na ranní přednášky – zvláště ruské fífočky na podpatcích nás mají ve velké oblibě)! Nebe vypadalo až tak strašně, že jsme se málem ani neodvážili vyjít z tepla kolejí, kdyby nás aktivky nedráždilo přísloví: „Tank se bahna nebojí!“ (Asi jediná fráze, kterou jsme slyšely z téměř němého sobotního válečného filmu.)
S čepicemi na hlavě a v ruce s deštníky (já mám obzvláště pěknou... oranžovou slavnou darovanou – děkuju!) jsme vyrazily („ly“, protože Zbyněk nevlídné projevy počasí i nadále ignoruje a šel bez čepice). Počasí se umoudřilo, a to tak že sice nepršelo, ale začalo mrznout. Při vstupu do areálu skanzenu jsem se nenápadně ptala našich průvodkyň Máši a Nasti, jestli můžeme při prohlídce mluvit (zkušenost z předchozího výletu za Puškinem). To jsem však ještě nevěděla, že tentokrát je povoleno i mluvit i zpívat (jedno co, hlavně že to zní jako indiánská píseň s ruským přízvukem), dokonce i tancovat šátkové tance, houpat se na houpačce (jak komu, viď Markét?), téměř se vdát a raději z dálky přihlížet oblíbeným pěstním bitkám – kuláčje boji (Karatista Zbyněk říkal, že má nutkání se přidat, a tak nám bylo divné, že se schovává za foťák).
Naše asimilace začala hned u první atrakce – houpačce na extra dlouhém laně. S vidinou nových profilových fotek jsme se na s Markétčikem vrhly. Bohužel jsme narazily na konkurenční partičku dětiček – co ty pohledávaly zrovna u houpačky, nevím... Já jsem ještě stihla rychlé houpy houpy a kuk do foťáku, ale Markét útoku milých ruských parchantíků neušla... Autoři populární modré učebnice Ruština pro samouky by měli zvážit zařazení oddílu Jak se straší děti. (typy na rozšíření slovní zásoby: „Chytnu tě za flígr a poletíš, ty smrade!“ nebo „Ještě jednou mi na tu houpačku vlezeš a já ti takovou střihnu!“)
Pro zvýšení sebevědomí jsem se rozhodla zúčastnit se nějaké disciplíny v kategorii 15+. Výběr padl na tanec s šátkem. Organizátorka v kroji velmi dlouho a pečlivě vysvětlovala, jak, kdy, kdo a kam půjde, kde se ukloní, komu podá šátek a jak se u toho má bohulibě tvářit. Zapamatovala jsem si akorát to poslední a s výrazem vyděšeného zajíce jsem vyrazila dřív, příliš rychle a na druhou stranu. Nicméně, tento druh kolektivní zábavy se mi tak zalíbil, že jsem se hrnula i do dalšího kola soutěže – svatebního křepčení kolem inscenace nefalšované vesnické svatby. To spočívalo v tom, že jsme se chytili za ruce, utvořili velký kruh, pohybovali se směrem za pravou rukou a za zvuků písně Ejá ejá lááláála...něco něco... bělaJA! si jeden dobrovolník (s růžovým kočárkem přivázaným na baťohu) vybíral nevěstu.
Zbyněk, který ještě za tři roky spolužákování nepochopil, co ve mně je, se mi posmíval... Smích ho vzápětí přešel, když hledáček jeho fotoaparátu zaměřil, že uvnitř kruhu jsem se ocitla já. Mě teda pocit vítězství a la Pravá Blondýnka (ve čtvrtek ji dávali na TNT – ruské verzi Novy) brzy přešel taky... Rychle jsem pochopila, že jsem sice ve finále, ale že můj mužíček vůbec neví, jak bude soutěž pokračovat. Asi padesát rozjásaných ženšin v šátcích okolo nás však po trapné chvilce svorně pořvávaly něco jako: „sjem raz poceluj!“ – sedm polibků... Mladík se snažil protestovat chabou frázičkou: „Ale já mám támhle manželku...“ Zbytečně.
Po sedmerém vzdušném poboskání nám jásající dav dovolil ztratit se v něm a Zbyněk prohlásil, že „to bylo stejně jenom kvůli té tvé čepici!“ Já si myslím, že dnešní odpovědí na tradiční ruskou otázku: „Kdo za to může?“ je tentokrát: „Počasí, parchantíci na houpačce a pět ran do čepice!“
V pondělí jsme pózovali ve výukovém filmu o výuce ruštiny pro studenty v Bangladéši. Téma hodiny byla Svatba. Jelena Robertovna byla z našich praktických znalostí v lehkém šoku. Studenti z Bangladéše asi nabydou dojmu, že Češi jsou svatební maniaci. A to ani nedošlo na vyprávění nedělních historek o šátcích, čepicích a ruských dětech na houpačce... Naše redakce složená výhradně z filologů však začíná uvažovat o překladu blogu do bangladéšštiny. Přece nebohé bangladéšské studenty nemůžeme ochudit o popis ruské reality.
Suzdal mezi kapkami deště (napsala Markéta Koldová)
Na druhou sobotu našeho pobytu připadla exkurze do Suzdali a Vladimíru. Ne, že bychom se netěšili, avšak odjezd v 6.30 ráno (v ČR 4.30) nás trošičku znepokojoval. „Proč odjíždíme z Náměstí Lenina a ne od kolejí?“, divili jsme se sborově. Sobotní pochmurné ráno nám podalo jasnou odpověď. Exkurze totiž nebyla jen pro studenty, jak se mnozí z nás domnívali, nýbrž se jednalo o zájezd zájezdovým autobusem s pravými Účastníky zájezdu. Jen řidič Karel byl pouze jeden a o podšálcích nepadlo ani slovo. Paní delegátka, menší blondýnka s tlustými brýlemi, nás zahlcovala informacemi od již zmíněných krutých ranních hodin po celou dobu jízdy (poznámka redakce: cesta trvala cca 4 hodiny).
Suzdal stejně jako Vladimír tvoří spolu s dalšími několika městy tzv. Zolotoe kolco Ruska“, oblast s největší koncentrací historických a kulturních památek a lidových řemesel.
Do Suzdali jsme dorazili krátce před jedenáctou hodinou a do parády si nás vzal místní průvodce, jehož jméno jsme všichni úspěšně zapomněli, stejně výřečný jako exkurzovod z Nižního. Prohlídka historické části města odstartovala na prostranství kláštera ze 14. století. Zdejší chrám a především klášterní zvonice si okamžitě získaly naše sympatie, především díky překrásné zvonkohře, která nás, v podstatě, v historické Suzdali přivítala. Ještě než jsme se mohli bezhlavě vrhnout na několik palátek s ručně dělanými suvenýry, bylo nutné předstírat zainteresovanost v muzeu ikon, dekorativních a církevních předmětů. Po té, co si ruská část výpravy a Zbyněk všechny tyto nepochybně cenné poklady vyfotografovala, zaútočili jsme na již zmíněné suvenýry. Každý z nás si našel to svoje – v první řadě místní proslulá medovucha (medovina), ručně dělané hřebínky, klíčenky, bačkůrky pro budoucí synovce, ponožky pro matičky, bylinkové kouzelné měšóčky a tolik očekávané pohledy. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že pohledy jsou z druhé strany popsány a není ani kam napsat adresu:-) Nechyběla ani bábuška s domácími pirohy, která po českém náletu vydělala na týden dopředu. Nehledě na nepřející počasí a deštivě vyhlížející mraky jsme vesele napochodovali k autobusu, abychom se přesunuli k Suzdalskému kremlu. Odjezd byl naplánován na 13.20. Tři lidi chybí. Nevadí, cpeme se pirožky, prohlížíme pohledy, obdivujeme nakoupené dárky. 13.30. Nic. Delegátka se začíná vrtět a znovu počítá...v 13.35 odhodlaně odchází zpět ke klášteru hledat hříšníky. Když se ve 13.45 z neúspešné mise vrátila rozhodla se odjet bez nich:-) Povedenou rodinku jsme potkali před stánkem s matrjoškami, do autobusu se vhrnuli bez pozdravu a omluvy, za to s narvanými igelitkami.
Kreml, nestarší část města, jsme tudíž museli proběhnout, stánky se suvenýry ignorovat, abychom stihli podrobnější prohlídku nejkrásnějšího chrámu „Princezny Večernice“(pozn. red. Pracovní název – viz. foto). Po prohlídce bohatého interiéru jsme se vydali podél říčky Kamenky, která se kroutí kolem historické části města, zpět k autobusu.
Odbyla třetí hodina a lampa ještě svitila. Musela svítit, jelikož nebe se zatmnělo a nenápadně začínalo pršet čím dál tím víc. A Celý Vladimír před námi. Po překrásné, panelákami nedotčené Suzdali se nám do šedivého města moc nechtělo. Ve Vladimíru nás čekaly Zlatá vrata, která jsme obdivovali z hlavní silnice nedaleko rušné křižovatky. Když jsme se užuž chystali zpět do suchého teplého autobusu, exkurzovod Ivan, nečekán, nezván nás zavlekl do muzea KŘIŠŤÁLU!!! Naší českou skupinu (z toho 2 západočešky)!...ještě, že tam byly měké lavičky.
Na Uspenký chrám nám tak zbylo opravdu pár minut, rychlokurz nám ještě zkátila potřeba toalety a už nás naháněli do autobusu.
Cestu zpět se nám řidič Karel pokusil zpříjemnit drastickým válečným filmem, ke kterému naštěstí nešel zvuk. Nezbylo nám než sledovat vedle nás sedící povedenou opožděnou rodinku, která si od nás čechů získala famílii DEMENTěvovi:-) Celý den jsem přemýšlela, proč s sebou mají tolik tašek? No to víte, pirožky, chleba, salám, sýr, párky, konfetky, vejce, pytlíček se solí, samovar a kupodivu rajčata zaberou spoustu místa. A tak jsme s Terezčikem pozorovali takovou ruskou večeři a byly jsme našim maminkám vděčné za tak pomlouvané české cestovní řízky.
A zazvonil zvonec a pohádky je konec. Exkurzi by nejvíce ocenila doktorka Juřičková, jelikož slovo móšči(ostatky mrtvých) se skloňovalo celý den. My bychom naopak uvítali spíše progulku po městě a muzea vynechali. No, alespoň máme zas o důvod navíc se sem vrátit.
neděle 18. října 2009
Růženka útočí! (napsala Markéta Koldová)
Středa 14.10. byla v NN ve znamení kultury, přesněji divadla. Jak jsme pochopili ze stále se opakujících dotazů vyučujících a ruských studentů, Ruská federace žije v představě, že v České republice něco jako balet neexistuje. Ve snaze nám tento zázrak přiblížit, naplánoval nám „Standa“ dopolení exkurzi do operního teátru. Mimo dílen, kde jsme se stali svědky přípravy kostýmů, masek apod., patřila naše pozornost pololysému cholerickému, divoce gestikulujícímu režisérovi, který se snažil ze svých sveřenců na zkoušce vytáhnout to nejlepší.
Po spoustě vyčerpávajích informací se většina z nás odebrala nacpat si pupky pirožkami rozmanitých chutí i tvarů a druhá menší část se odpravila hledat kouzelného dědečka, který nám zařídí internet...nejásejte předčasně... my jsme taky jásali, ale neříká se nadarmo „neříkej hop...“ Nebudeme vás napínat, na internet chodíme do počítačové studovny, neboť na koleji internet sice máme, bohužel tu není signál...:-)
Před divadlem nás čekaly ještě dva bloky výuky, naučili jsme se několik užitečných hovorových výrazů a potom, abychom nedělali večer ostudu, jsme si probrali všechna dějství večerního představení. Mimo to jsme byli upozorněni, že bychom neměli šustit papírky, vypnout si telefony, srkat a společně si zopakovali, k čemu slouží v divadlech zvonečky, kolikrát zvoní a kdy už bychom měli sedět na místech. Člověk by si dokonce myslel, že ho nemůže nic překvapit, to by ale nesměl být v Rusku...
Na programu byl již zmíněný balet – P. I. Čajkovskij: Šípková Růženka. Od naší pohádky se ruská baletní verze v podstatě lišila pouze přítomností Kocoura v botách a Popelky. Divadlo mě popravdě příliš nenadchlo, kulisy na můj vkus příliš barevné (na druhou stranu, co v téhle zemi barevné není?) a během dvou hodin se herci odhodlali k neuvěřitelným 5 skokům a jinak volně probublávali z jedné strany scény na druhou. Zážitků jsem si nicméně z divadla odnesla nemálo.
Kde začít??? Možná u mladíka v teplákách adidas...nejeden člověk mě varoval, že si s oblékáním do divadla nemám dělat moc hlavu. Ale chápete mé rozhořčení, když já trpím v malých botičkách mé spolužačky a tady malčik si to přihasí rovnou z tělocvičny. Následovalo veselé usazování, jelikož na našich lístcích nebezpečně vypadajících jako propustka na toaletu nebyla označená ani řada ani číslo sedadla. Nu což, na balkóně je místo...tak a začínáme. To, že balet začal, pravděpodobně zaznamenala pouze skupinka deseti českých studentů plus dva jejich doprovody. Zbytek sálu šuměl, srkal, běhal, vstával a telefonoval. Jakmile si návštěvnící uvědomili, že se nenachází na párty nýbrž v divadle, odhodlaně aplaudovali nehledě na to, že do konce skladby zbývalo ještě pěkných pár minutek.
Přestávka mezi druhým a třetím dějstvím připomínala střední školu a tamní boje o prvenství u automatů na pití a pochutiny. Druhou polovinu baletu nám okořenila skupinka prcků dívčího pohlaví bez dozoru, která se, na rozdíl od nás, perfektně bavila... kupodivu jsme následně žádné chipsy ve vlasech nenašly.
Tak a máme tady závěr večera...Nikdy bych nečekala, že odevzdání bundy do šatny by mohlo znamenat životní chybu. Znovuzískání našich svršku připomínalo nelítostný boj na život a na smrt. Rusky se urputně rvou vpřed, nevidí, neslyší, tlačí, strkaj... my se držíme na nohou silou vůle, jelikož pád znamená jistou smrt pod vysokými úzkými podpatky. Cestování MHD se oproti tomuto zážitku stává příjemným sportem:-)
Máme přesně týden se s tímto zážitkem vyrovnat, ve středu nám divadlo opět otevře své dveře dokořán...už teď se moc těšíme:-)
Po spoustě vyčerpávajích informací se většina z nás odebrala nacpat si pupky pirožkami rozmanitých chutí i tvarů a druhá menší část se odpravila hledat kouzelného dědečka, který nám zařídí internet...nejásejte předčasně... my jsme taky jásali, ale neříká se nadarmo „neříkej hop...“ Nebudeme vás napínat, na internet chodíme do počítačové studovny, neboť na koleji internet sice máme, bohužel tu není signál...:-)
Před divadlem nás čekaly ještě dva bloky výuky, naučili jsme se několik užitečných hovorových výrazů a potom, abychom nedělali večer ostudu, jsme si probrali všechna dějství večerního představení. Mimo to jsme byli upozorněni, že bychom neměli šustit papírky, vypnout si telefony, srkat a společně si zopakovali, k čemu slouží v divadlech zvonečky, kolikrát zvoní a kdy už bychom měli sedět na místech. Člověk by si dokonce myslel, že ho nemůže nic překvapit, to by ale nesměl být v Rusku...
Na programu byl již zmíněný balet – P. I. Čajkovskij: Šípková Růženka. Od naší pohádky se ruská baletní verze v podstatě lišila pouze přítomností Kocoura v botách a Popelky. Divadlo mě popravdě příliš nenadchlo, kulisy na můj vkus příliš barevné (na druhou stranu, co v téhle zemi barevné není?) a během dvou hodin se herci odhodlali k neuvěřitelným 5 skokům a jinak volně probublávali z jedné strany scény na druhou. Zážitků jsem si nicméně z divadla odnesla nemálo.
Kde začít??? Možná u mladíka v teplákách adidas...nejeden člověk mě varoval, že si s oblékáním do divadla nemám dělat moc hlavu. Ale chápete mé rozhořčení, když já trpím v malých botičkách mé spolužačky a tady malčik si to přihasí rovnou z tělocvičny. Následovalo veselé usazování, jelikož na našich lístcích nebezpečně vypadajících jako propustka na toaletu nebyla označená ani řada ani číslo sedadla. Nu což, na balkóně je místo...tak a začínáme. To, že balet začal, pravděpodobně zaznamenala pouze skupinka deseti českých studentů plus dva jejich doprovody. Zbytek sálu šuměl, srkal, běhal, vstával a telefonoval. Jakmile si návštěvnící uvědomili, že se nenachází na párty nýbrž v divadle, odhodlaně aplaudovali nehledě na to, že do konce skladby zbývalo ještě pěkných pár minutek.
Přestávka mezi druhým a třetím dějstvím připomínala střední školu a tamní boje o prvenství u automatů na pití a pochutiny. Druhou polovinu baletu nám okořenila skupinka prcků dívčího pohlaví bez dozoru, která se, na rozdíl od nás, perfektně bavila... kupodivu jsme následně žádné chipsy ve vlasech nenašly.
Tak a máme tady závěr večera...Nikdy bych nečekala, že odevzdání bundy do šatny by mohlo znamenat životní chybu. Znovuzískání našich svršku připomínalo nelítostný boj na život a na smrt. Rusky se urputně rvou vpřed, nevidí, neslyší, tlačí, strkaj... my se držíme na nohou silou vůle, jelikož pád znamená jistou smrt pod vysokými úzkými podpatky. Cestování MHD se oproti tomuto zážitku stává příjemným sportem:-)
Máme přesně týden se s tímto zážitkem vyrovnat, ve středu nám divadlo opět otevře své dveře dokořán...už teď se moc těšíme:-)
pátek 16. října 2009
fotogalerie Bestof 1
Omlouvám se za nesystematičnost, ale jinak to nejde... Brutálně nízký limit megabajtů či čehosi druhého nedovoluje nic jiného...
Boldinský podzim aneb Puškin Forever
Mám několik skvělých zpráv a několik ALE. Za prvé, bez registrace cizinec ruskou simku nekoupí, ALE ruská duše je vynalézavá a opět se potvrzuje okřídlená fráze, že: „Přísnost ruských zákonů se změkčuje nezávazností jejich dodržování.“ Takže simku mám. (číslo na vyžádání:)) Za druhé, internet na VIP koleji je, ALE musí se o něj žádat oficiální cestou (a to je možná ta chyba!) Za třetí, jízdenky na vlak do Moskvy pro 10 lidí máme, ALE byl to záhul...
Za čtvrté... BOLDINO... to byla ALE krása!
Zlí jazykové tvrdí, že v Rusku je všechno daleko. Mají pravdu! Výlet do Boldina, které je od NN vzdáleno asi 250 km, vypadal asi takto: 4 hodiny cesty na jih do puškinské usedlosti, 3 hodiny exkurze po místech Puškinovy tvorby a pobytu, 4 hodiny na sever zpět do NN.
Za zvuků ruské popmúzyky jsme ráno vyrazili luxusním autobusem (všudypřítomné záclonky-koberečky nechyběly, záchod ano) po široširé matičce Rusi. Za okny ubíhaly zlatavé březové lesy, béžová step, žluté rákosí, občas nějaká vesnička – dřevěnice s modrými okenicemi, plotečky, hřbitůvky... když pominu neoficiální skládky, památníky Leninu, průmyslové budovy typu Chlebozavod, louže, bahno a jiný bordel... vesničky, jak vystřižené z Puškinovy pohádky O rybářovi a rybce.
Když Stanislav Alexandrovič zavelel, že si na nádraží v jedné z vesniček uděláme přestávku na záchod, protože „už to není vůbec daleko“ – všechny jsme vyskočily z busu a jaly se hledat kýžené toalety. (Zbyňka vynechávám, protože nevím, co v tu dobu dělal. Asi fotil.) Výsledkem našeho úporného hledání byly hýždě popálené od kopřiv a poškrábané od toho žlutého rákosí, co za oknem vypadalo tak poeticky. Záchody jsou v Rusku prostě nedostatkové zboží. (Ale fotit vám je nebudu, protože by to zase vedlo k vlně vtípků typu: Posíláme ti nové prkénko poštou... ha ha ha!)
Puškin navštívil domovinu jeho předků poprvé v r. 1830, aby ujednotil své jmění a mohl se ženit. Celý podzim byl v Boldině v podstatě internován. V celé Nižegorodské oblasti vypukla epidemie cholery a cesty na Moskvu byly uzavřeny. Tříměsíční nucená izolace přinesla své plody... a básník plodil a plodil... až vyplodil 60 děl, mj. poslední hlavy slavného románu ve verších Evžen Oněgin, soubor Malé tragédie, lyrické básně, výše jmenovanou pohádku o Rybářovi a rybce, a také O zlatém kohoutovi.
Naše milá průvodkyně, která velikého ruského básníka nápadně připomínala, nám z děl hojně a s prožitkem citovala. A málem to vypadalo, že nás i do svého přednesu zapojí. Když pronesla: „teď si s vámi přečteme, co Puškin psal v dopise svému...“, s hrůzou jsme s Markétou zjistily, že tato písemná památka se nalézá v naší bezprostřední blízkosti a hrozí, že ji jedna z nás bude muset opravdu přečíst a to nahlas! A to by byl průšvih. Celou prohlídku jsme totiž museli silně potlačovat naše ega, abychom ani nepípli a tvářili se silně rusky, protože v Boldině mají dvojí ceny pro Rusy a pro cizince. Naštěstí k louskání Puškinova rukopisu s plzeňským nebo chebským akcentem nedošlo... ale polil nás pot! Ale to asi všechny, protože v boldinské usedlosti topili jak na Sibiři.
Po fotosérii Stážisté a Puškinův most jsme se vydali zpátky do NN. Zlatožluté skvrny za oknem zase ubíhaly... ubíhaly... ubíhaly... a popmúzyka nás probudila až u kolejí na prospektu Gagarina (Gagárin, já Vas ljubíla oj lalalaj), kde jsme všichni družně a v rytmu museli zaskandovat třikrát SPA-SÍ-BO našemu řidiči – zřejmě za to, že po celý den pečlivě dodržoval rychlost 50 km/h.
Za čtvrté... BOLDINO... to byla ALE krása!
Zlí jazykové tvrdí, že v Rusku je všechno daleko. Mají pravdu! Výlet do Boldina, které je od NN vzdáleno asi 250 km, vypadal asi takto: 4 hodiny cesty na jih do puškinské usedlosti, 3 hodiny exkurze po místech Puškinovy tvorby a pobytu, 4 hodiny na sever zpět do NN.
Za zvuků ruské popmúzyky jsme ráno vyrazili luxusním autobusem (všudypřítomné záclonky-koberečky nechyběly, záchod ano) po široširé matičce Rusi. Za okny ubíhaly zlatavé březové lesy, béžová step, žluté rákosí, občas nějaká vesnička – dřevěnice s modrými okenicemi, plotečky, hřbitůvky... když pominu neoficiální skládky, památníky Leninu, průmyslové budovy typu Chlebozavod, louže, bahno a jiný bordel... vesničky, jak vystřižené z Puškinovy pohádky O rybářovi a rybce.
Když Stanislav Alexandrovič zavelel, že si na nádraží v jedné z vesniček uděláme přestávku na záchod, protože „už to není vůbec daleko“ – všechny jsme vyskočily z busu a jaly se hledat kýžené toalety. (Zbyňka vynechávám, protože nevím, co v tu dobu dělal. Asi fotil.) Výsledkem našeho úporného hledání byly hýždě popálené od kopřiv a poškrábané od toho žlutého rákosí, co za oknem vypadalo tak poeticky. Záchody jsou v Rusku prostě nedostatkové zboží. (Ale fotit vám je nebudu, protože by to zase vedlo k vlně vtípků typu: Posíláme ti nové prkénko poštou... ha ha ha!)
Puškin navštívil domovinu jeho předků poprvé v r. 1830, aby ujednotil své jmění a mohl se ženit. Celý podzim byl v Boldině v podstatě internován. V celé Nižegorodské oblasti vypukla epidemie cholery a cesty na Moskvu byly uzavřeny. Tříměsíční nucená izolace přinesla své plody... a básník plodil a plodil... až vyplodil 60 děl, mj. poslední hlavy slavného románu ve verších Evžen Oněgin, soubor Malé tragédie, lyrické básně, výše jmenovanou pohádku o Rybářovi a rybce, a také O zlatém kohoutovi.
Naše milá průvodkyně, která velikého ruského básníka nápadně připomínala, nám z děl hojně a s prožitkem citovala. A málem to vypadalo, že nás i do svého přednesu zapojí. Když pronesla: „teď si s vámi přečteme, co Puškin psal v dopise svému...“, s hrůzou jsme s Markétou zjistily, že tato písemná památka se nalézá v naší bezprostřední blízkosti a hrozí, že ji jedna z nás bude muset opravdu přečíst a to nahlas! A to by byl průšvih. Celou prohlídku jsme totiž museli silně potlačovat naše ega, abychom ani nepípli a tvářili se silně rusky, protože v Boldině mají dvojí ceny pro Rusy a pro cizince. Naštěstí k louskání Puškinova rukopisu s plzeňským nebo chebským akcentem nedošlo... ale polil nás pot! Ale to asi všechny, protože v boldinské usedlosti topili jak na Sibiři.
Po fotosérii Stážisté a Puškinův most jsme se vydali zpátky do NN. Zlatožluté skvrny za oknem zase ubíhaly... ubíhaly... ubíhaly... a popmúzyka nás probudila až u kolejí na prospektu Gagarina (Gagárin, já Vas ljubíla oj lalalaj), kde jsme všichni družně a v rytmu museli zaskandovat třikrát SPA-SÍ-BO našemu řidiči – zřejmě za to, že po celý den pečlivě dodržoval rychlost 50 km/h.
Nižnij Novgorod – město na soutoku Volgy a Oky
Když nás ve čtvrtek minibusem vozili po hlavních turistických místech NN hned jsem pochopila slova Aljoši, kamaráda z Jekatěrinburgu (EKB), který mi v létě v Českých Budějovicích, kam přijel na letní školu češtiny, neustále opakoval, že v NN se mi bude líbit, a že je dobře, že sem jedu až po uralských zážitcích. „Já sám, když jsem to viděl, nemohl jsem uvěřit, že něco takového fakt můžeme v Rusku mít!“ Tímto článkem se dodatečně Evičce Bártové omlouvám za svůj nedostatek trpělivosti v soužití v minulém semestru. Teprve teď je mi jasné, že pro ni musel být semestr v asijsko-rusko-bordel-průmyslovém a únorovém EKB daleko větším kulturním šokem než pro mě – když Rusko začala Evča poznávat skrze VIP stáž v NN – nádherném (ruským způsobem čistém!) historickém městě, k tomu všemu na podzim...
Pro potřeby našeho blogu se na víkend slunce v Nižěgorodské oblasti umoudřilo, zalilo zlatavým světlem město nad Volgou a Okou, a tak vznikly fantastické fotky Kateřiny Kaťuši Palánové a Zbyňka Michálka, které následují proto, abyste i Vy, kdesi ve Střední Evropě (má na vás přijít Dědeček Mrazík – viz www.forecast.kremlin.ru) viděli, jak je tady krásně, čisto a veselo (když svítí slunce)...
NN byl založen v roce 1221 jako vojenská pevnost na kontrolu Volgy a shromaždiště vojsk posílaných do boje s Přivolžskými Bulhary. (Jen tak pro zajímavost – rozdíl v dataci založení NN a EKB činí zhruba 500 let.) Kreml vznikl na vysokém břehu naproti místu, kde se Oka vlévá do Volgy. Tomu místu se dnes říká Strjelka (bohužel, žádný odkaz na lajčí dvojici Strjelku a Bjelku, ale čistě prozaický důvod – soutok připomíná šipku). Od zdí kremlu, které jsou v NN cihlově červené, je na místo soutoku obou řek výhled, který bere dech. Pevnost byla původně ze dřeva, ale hned po 20 letech od založení město vyplenili Tataři, takže místní prozřeli a postavili zdi i 13 věží z červených cihel.
O nižegorodském kremlu se vypráví mnoho legend. My jsme však během prvních dnů ve městě slyšeli jenom jednu, zato však hned v několika provedeních, od několika vypravěčů, s různými zápletkami, ale jednotným závěrem – sice všichni mrtví, ale Tataři odtáhli.
Legenda „O Koromyslové věži“ (Koromyslo - dvě vědra na tyči – taková, se kterými chodila pro vodu i Nastěnka, aby mohla zalévat suchý pařez – chuděra Nastěnka se musela pěkně nadřít, ale zase u pařezu potkala Ivánka a po krátké historii s Mrazíkem, babou Jagou, Marfušou a berlou Mrazilkou žili šťastně až do smrti – Aljona na tom byla teda o poznání hůř.) má variantu, která vypráví o statečné Aljoně, kterou v požehnaném stavu poslal milující manžel pro vodu. Aljoně těhotné břicho evidentně nevadilo, přehodila si přes ramena koromyslo a spustila se po strmistém břehu k Volze.
Když se vracela zpátky, dostala se do půtky s tatarskou patrolou (představuju si to asi tak jako, když jde mladá kočka kolem lešení, kde zedníci opravují fasádu domu... a dál to, holky, znáte samy...). Aljona byla asi trošku hysterka, protože pohvizdující Tatary těmi vědry pomlátila a dokonce zabila, ale sama také zhynula. Jak už to tak v Rusku bývá, individuální tragédie přináší kolektivní užitek a tatarská logika velí: Když má Rusko tak silné ženy, které dokáží vyřadit tatarské vojáky, jak silní musí být ruští muži? Z toho Tataři usoudili, že už v NN nemají co dělat a odtáhli. Bezvýznamný fakt, že Aljonin manžel se mezitím za zdí asi v klidu modlil, zůstal Tatarům utajen.
Na místě bájného Aljonina výstupu se v současnosti nachází Čkalovské schodiště (Čkalovskaja lesnica) na počest velkého sovětského letce Čkalova. Schodů by mělo být něco kolem pěti set. Markéta, Káťa a já, tedy ženy české, jsme se po schodišti k Volze spustily stejně neohroženě jako Aljona. Zpátky jsme však vyfuněly o něco hůř, a to jsme neměly na ramenou vůbec nic, natož koromyslo s vodou! Jediný zástupce mužského pokolení naší skupiny pan Zbyněk Michálek se zatím v klídku procházel po bulváru Bolšaja Pokrovskaya. Náš šestiminutový čkalovský rekord se zlomit ani nepokusil. Tak jsme ho sbalily a vzaly do kina na film Ljubov Slučajetsja (Love Happens), kde Džennifer Eniston podobně sbalila Aarona Ekcharta. V Rusku prostě Love Happens... když je hezky:)
Pro potřeby našeho blogu se na víkend slunce v Nižěgorodské oblasti umoudřilo, zalilo zlatavým světlem město nad Volgou a Okou, a tak vznikly fantastické fotky Kateřiny Kaťuši Palánové a Zbyňka Michálka, které následují proto, abyste i Vy, kdesi ve Střední Evropě (má na vás přijít Dědeček Mrazík – viz www.forecast.kremlin.ru) viděli, jak je tady krásně, čisto a veselo (když svítí slunce)...
NN byl založen v roce 1221 jako vojenská pevnost na kontrolu Volgy a shromaždiště vojsk posílaných do boje s Přivolžskými Bulhary. (Jen tak pro zajímavost – rozdíl v dataci založení NN a EKB činí zhruba 500 let.) Kreml vznikl na vysokém břehu naproti místu, kde se Oka vlévá do Volgy. Tomu místu se dnes říká Strjelka (bohužel, žádný odkaz na lajčí dvojici Strjelku a Bjelku, ale čistě prozaický důvod – soutok připomíná šipku). Od zdí kremlu, které jsou v NN cihlově červené, je na místo soutoku obou řek výhled, který bere dech. Pevnost byla původně ze dřeva, ale hned po 20 letech od založení město vyplenili Tataři, takže místní prozřeli a postavili zdi i 13 věží z červených cihel.
O nižegorodském kremlu se vypráví mnoho legend. My jsme však během prvních dnů ve městě slyšeli jenom jednu, zato však hned v několika provedeních, od několika vypravěčů, s různými zápletkami, ale jednotným závěrem – sice všichni mrtví, ale Tataři odtáhli.
Legenda „O Koromyslové věži“ (Koromyslo - dvě vědra na tyči – taková, se kterými chodila pro vodu i Nastěnka, aby mohla zalévat suchý pařez – chuděra Nastěnka se musela pěkně nadřít, ale zase u pařezu potkala Ivánka a po krátké historii s Mrazíkem, babou Jagou, Marfušou a berlou Mrazilkou žili šťastně až do smrti – Aljona na tom byla teda o poznání hůř.) má variantu, která vypráví o statečné Aljoně, kterou v požehnaném stavu poslal milující manžel pro vodu. Aljoně těhotné břicho evidentně nevadilo, přehodila si přes ramena koromyslo a spustila se po strmistém břehu k Volze.
Když se vracela zpátky, dostala se do půtky s tatarskou patrolou (představuju si to asi tak jako, když jde mladá kočka kolem lešení, kde zedníci opravují fasádu domu... a dál to, holky, znáte samy...). Aljona byla asi trošku hysterka, protože pohvizdující Tatary těmi vědry pomlátila a dokonce zabila, ale sama také zhynula. Jak už to tak v Rusku bývá, individuální tragédie přináší kolektivní užitek a tatarská logika velí: Když má Rusko tak silné ženy, které dokáží vyřadit tatarské vojáky, jak silní musí být ruští muži? Z toho Tataři usoudili, že už v NN nemají co dělat a odtáhli. Bezvýznamný fakt, že Aljonin manžel se mezitím za zdí asi v klidu modlil, zůstal Tatarům utajen.
Na místě bájného Aljonina výstupu se v současnosti nachází Čkalovské schodiště (Čkalovskaja lesnica) na počest velkého sovětského letce Čkalova. Schodů by mělo být něco kolem pěti set. Markéta, Káťa a já, tedy ženy české, jsme se po schodišti k Volze spustily stejně neohroženě jako Aljona. Zpátky jsme však vyfuněly o něco hůř, a to jsme neměly na ramenou vůbec nic, natož koromyslo s vodou! Jediný zástupce mužského pokolení naší skupiny pan Zbyněk Michálek se zatím v klídku procházel po bulváru Bolšaja Pokrovskaya. Náš šestiminutový čkalovský rekord se zlomit ani nepokusil. Tak jsme ho sbalily a vzaly do kina na film Ljubov Slučajetsja (Love Happens), kde Džennifer Eniston podobně sbalila Aarona Ekcharta. V Rusku prostě Love Happens... když je hezky:)
pondělí 12. října 2009
Govorit, Novgorod!... První dojmy aneb Dobrodružství se nekoná... (zatím)
„Tak to je luxus...“, prolétlo mi hlavou ve středu večer, když se s námi na moskevském letišti Šeremetěvo setkal Stanislav Alexandrovič Rylov, docent Filologické fakulty Nižněgorodské univerzity (NNGU), který se o nás bude celý měsíc starat. Na rozdíl od mé předchozí cesty na Ural (viz rusalkyuralky.blogspot.com) bylo pro uskutečnění nižněgorodské stáže pro studenty FF MUNI všechno DOPŘEDU připraveno!
Až jsem si říkala, že „teda žádný dobrodružství to nebude..“ Až na drobné individuální vyjednání víza v Karlových Varech, a to bez testu na AIDS, jsem měla všechny dokumenty (včetně letenky s ČSA!) zajištěny od pana dr. Gazdy (kterého tady s radostí očekáváme na konci října!) Žádný smíšený let, ani čtyřhodinové zpoždění se nekonalo... a ze Šeremetěva jsme odfrčeli pronajatým minibusem směr NN. Vozidlo typu Naša Russia jsme brzo překřtily na Kočkobus, k velké nelibosti pana Zbyňka Michálka, který se stáže účastní jako jediný muž. (proto ta „-li“, viz shoda přísudku s podmětem)
Očekávala jsem všechno – dokonce i šváby, ale takové koleje, na kterých jsme byli ubytováni, teda fakt ne! Slovo „luxus“ na tomto místě musím sice velice nestylisticky, zato velmi vhodně obsahově použít! V pokojíku pro tři osoby (soudě podle počtu postelí – tentokrát ne číňanských!) máme moderní skříně, moderní svítidla se správným počtem lamp, úplně čistou- žvýkačkami nepolepenou podlahu, televizi a ledničku! Každý den nám v pokoji vytírají podlahu a vynášejí koš! Na Uralské státní univerzitě evidentně „pokoje pro hosty“ (tak se naše patricijská ubytovna jmenuje) osídlili hosty vyššího VIP stupně než jsme v únoru 2009 byly my s Evičkou Bártovou.
Hned po příjezdu v 5,00 jsme od Stanislava Alexandroviče dostali na každý pokoj čaj a sušenky, abychom ráno nehladovali a přesné instrukce na další den! Omámená touto organizací jsem téměř nemohla usnout a ještě ráno jsem nevěřila, že jsem opravdu na území Ruské federace. Dokud jsem nedošla do společných místností – sprcha, záchody... (abych ujistila svou rodinu: tentokrát na záchodě prkénko chybí úplně, takže no stress).
Ve čtvrtek jsme všichni neohroženě vyrazili do stolóvki – do jídelny (i když byste po tréninku z loňského semestru už mohli rusky něco umět). Vrabci poletující vesele mezi stoly mě samozřejmě nemohli vyvézt z míry. Kasírše ale musela jít hlava kolem, když jsme si všichni družně na tácy nakládali pelmeně. Někteří z nás v Rusku ještě nikdy nebyli a domluva typu: „Chci tohle!“ s ukázání prstem v daném směru je pro rusisty trapná.
Po obědě na nás čekali Anton, Máša a Olja – studenti rusistiky a bohemistiky NNGU a Kočkobus – velikosti mini. Mocný dojem z exkurze po městě nad Okou a Volgou nezkazilo ani sychravé, vlhké, mlhavé a vůbec hnusné počasí. Vytáhly jsme čepice (tentokrát „-ly“, protože Zbyněk se rozhodl vyzkoušet ruský zdravotnický systém a naší péči o jeho duševní zdraví taktéž odmítá...) a naši průvodci nás dovedli na univerzitu, kde se mezitím shromáždilo asi padesát studentů a profesorů, aby nás uvítali a slavnostně otevřeli program stáže.
Došlo i na zpívání obou hymen – k naší radosti zpívali ruští studenti českou hymnu jak na drátku, o to hlubší bylo naše obavy z toho, co bude, až začnou hrát hymnu ruskou. Ani jeden z nás totiž nemá šajna, jaký text se v tomto historickém období dosazuje a „Sajuz nerušímyj...“ by nám asi neprošel. Nakonec jsme jenom tiše stáli, a tím jsme vyjadřovali, jak těžce se nás ta vzletná slova dotýkají.
Faux pas, kterého jsme se dopustili, však bylo vzápětí přehlušeno hudební produkcí ruských bohemistů. Připravili si pro nás „českou národní píseň Tancuj, tancuj, vykrúcaj“ - Slováci jsou přeci naši bratia... a to dokonce i třetí sloku. Nevím, jestli tu třetí někde v paměti vyškrábnete vy, ale já jsem ji dříve neznala. Teď jsem si však jistá, že ji jen tak nezapomenu. Slova o cigánečce v zeleném župánku, která ho vzala po zadečku vidlama, v českých školkách zřejmě vypouštějí (suchaři)... na ruských filologických fakultách rozhodně ne!
V Českém centru, které působí př naší fakultě NNGU, bylo pro nás připraveno pohoštění a Stanislav Alexandrovič nám za proslovečky na téma: „Co jsem zač“ slavnostně předal lítačky na autobus. Takto vybaveni jsme se došourali na kolej, kulturně a společensky unaveni a v 8 večer moskevského času (ano, 18.00 středoevropského!) jsme vytuhli s programem na další týden pod hlavou.
Až jsem si říkala, že „teda žádný dobrodružství to nebude..“ Až na drobné individuální vyjednání víza v Karlových Varech, a to bez testu na AIDS, jsem měla všechny dokumenty (včetně letenky s ČSA!) zajištěny od pana dr. Gazdy (kterého tady s radostí očekáváme na konci října!) Žádný smíšený let, ani čtyřhodinové zpoždění se nekonalo... a ze Šeremetěva jsme odfrčeli pronajatým minibusem směr NN. Vozidlo typu Naša Russia jsme brzo překřtily na Kočkobus, k velké nelibosti pana Zbyňka Michálka, který se stáže účastní jako jediný muž. (proto ta „-li“, viz shoda přísudku s podmětem)
Očekávala jsem všechno – dokonce i šváby, ale takové koleje, na kterých jsme byli ubytováni, teda fakt ne! Slovo „luxus“ na tomto místě musím sice velice nestylisticky, zato velmi vhodně obsahově použít! V pokojíku pro tři osoby (soudě podle počtu postelí – tentokrát ne číňanských!) máme moderní skříně, moderní svítidla se správným počtem lamp, úplně čistou- žvýkačkami nepolepenou podlahu, televizi a ledničku! Každý den nám v pokoji vytírají podlahu a vynášejí koš! Na Uralské státní univerzitě evidentně „pokoje pro hosty“ (tak se naše patricijská ubytovna jmenuje) osídlili hosty vyššího VIP stupně než jsme v únoru 2009 byly my s Evičkou Bártovou.
Hned po příjezdu v 5,00 jsme od Stanislava Alexandroviče dostali na každý pokoj čaj a sušenky, abychom ráno nehladovali a přesné instrukce na další den! Omámená touto organizací jsem téměř nemohla usnout a ještě ráno jsem nevěřila, že jsem opravdu na území Ruské federace. Dokud jsem nedošla do společných místností – sprcha, záchody... (abych ujistila svou rodinu: tentokrát na záchodě prkénko chybí úplně, takže no stress).
Ve čtvrtek jsme všichni neohroženě vyrazili do stolóvki – do jídelny (i když byste po tréninku z loňského semestru už mohli rusky něco umět). Vrabci poletující vesele mezi stoly mě samozřejmě nemohli vyvézt z míry. Kasírše ale musela jít hlava kolem, když jsme si všichni družně na tácy nakládali pelmeně. Někteří z nás v Rusku ještě nikdy nebyli a domluva typu: „Chci tohle!“ s ukázání prstem v daném směru je pro rusisty trapná.
Po obědě na nás čekali Anton, Máša a Olja – studenti rusistiky a bohemistiky NNGU a Kočkobus – velikosti mini. Mocný dojem z exkurze po městě nad Okou a Volgou nezkazilo ani sychravé, vlhké, mlhavé a vůbec hnusné počasí. Vytáhly jsme čepice (tentokrát „-ly“, protože Zbyněk se rozhodl vyzkoušet ruský zdravotnický systém a naší péči o jeho duševní zdraví taktéž odmítá...) a naši průvodci nás dovedli na univerzitu, kde se mezitím shromáždilo asi padesát studentů a profesorů, aby nás uvítali a slavnostně otevřeli program stáže.
Došlo i na zpívání obou hymen – k naší radosti zpívali ruští studenti českou hymnu jak na drátku, o to hlubší bylo naše obavy z toho, co bude, až začnou hrát hymnu ruskou. Ani jeden z nás totiž nemá šajna, jaký text se v tomto historickém období dosazuje a „Sajuz nerušímyj...“ by nám asi neprošel. Nakonec jsme jenom tiše stáli, a tím jsme vyjadřovali, jak těžce se nás ta vzletná slova dotýkají.
Faux pas, kterého jsme se dopustili, však bylo vzápětí přehlušeno hudební produkcí ruských bohemistů. Připravili si pro nás „českou národní píseň Tancuj, tancuj, vykrúcaj“ - Slováci jsou přeci naši bratia... a to dokonce i třetí sloku. Nevím, jestli tu třetí někde v paměti vyškrábnete vy, ale já jsem ji dříve neznala. Teď jsem si však jistá, že ji jen tak nezapomenu. Slova o cigánečce v zeleném župánku, která ho vzala po zadečku vidlama, v českých školkách zřejmě vypouštějí (suchaři)... na ruských filologických fakultách rozhodně ne!
V Českém centru, které působí př naší fakultě NNGU, bylo pro nás připraveno pohoštění a Stanislav Alexandrovič nám za proslovečky na téma: „Co jsem zač“ slavnostně předal lítačky na autobus. Takto vybaveni jsme se došourali na kolej, kulturně a společensky unaveni a v 8 večer moskevského času (ano, 18.00 středoevropského!) jsme vytuhli s programem na další týden pod hlavou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
